Letos jedu už počtvrté na Východ. Myslím tím do Orientu, nikoli do východní Evropy. V lednu jsem byl v Saudské Arábii, v únoru v Turecku, v červenci v Malajsii a Indonésii a teď jsem v Laosu. Je to moje nejvýznamnější cestovní „expanze“ mimo Evropu, která naznačuje, kam nás to táhne, kam má smysl jezdit, kde probíhá rychlý ekonomický růst (např. v Laosu v posledních pěti letech – krize, nekrize – ročně o 8%), kde se rodí ekonomické centrum 21. století. Teď si uvědomuji, že za dva týdny ještě pojedu na státní návštěvu do Izraele.

V hlavním městě Laosu Vientiane se koná již 9. summit EU-Asie, kterého se letos zúčastní 50 zemí, včetně např. Ruska a Austrálie. Ale o summitu budu psát až další den. V Laosu mnozí z nás nebyli, já také ne. Je to podobně jako Česká republika země bez přístupu k moři, ale s jednou z největších řek světa – Mekongem, který spojuje celou jihovýchodní Asii. Země je svou rozlohou třikrát větší než ta naše, ale má jen něco přes 6 milionů obyvatel. Země je to historicky stará, první státní útvar, království (jmenovalo se moc hezky – „Království milionů slonů a bílého slunečníku“), tam vznikl již v roce 1353. Od konce 19. století byl dnešní Laos součástí francouzské Indočíny, což definitivně skončilo až spolu s koncem vietnamské války. Laoská lidově demokratická republika – dodnes komunisticky orientovaná – vznikla v roce 1975.

Přes část území Laosu vedla v době války známá zásobovací Ho Či Minova stezka, která byla mnoho let intenzivně bombardována. Americká letadla svrhla na toto laoské území více než dva miliony tun bomb. Laikovi mého typu to nic neříká, ale bylo to – jak říká můj podklad, připravený naším velvyslanectvím – více, než kolik bomb dopadlo ve II. světové válce na Německo a Japonsko dohromady. To je nepředstavitelné množství.

Laos je jednou z nejchudších zemí světa, např. elektřina a telekomunikace jsou jen ve městech. Je to země velmi mladá – více než 40% obyvatel je mladších než 14 let (!). Země je převážně buddhistická.