Jádro věci totiž tentokrát nespočívá v tom, že by se senátoři považovali za jakési nepostižitelné nadlidi, ale prostě v tom, že omítli hlasovat pro něco, co by se velmi výstižně dalo nazvat slovy Lubomíra Zaorálka ústavním kutilstvím.

Na rozdíl od mnohdy vulgárních a pokryteckých projevů v Poslanecké sněmovně, drží si Senát o poznání vyšší politickou kulturu a i když je o některých zákonech prakticky rozhodnuto již před hlasováním na základě domluvy v nejsilnějším senátním klubu, zůstává stále dost prostoru na skutečnou diskuzi a tříbení názorů v hodině pravdy na plénu.

Poslední obecná rozprava na téma omezení imunity toho byla skvělým dokladem. Jakkoli toto téma je jistě vděčné pro zkratkovité titulky, nikde v médiích nezazněl kritický argument, že samotná novela je právě z rodu těch, které se tváří radikálně a v podstatě nic zásadního neřeší. Pokud by se zákonodárci měli postavit na úroveň ostatních občanů, pak by měla být zrušena imunita jako taková a ne až po skončení mandátu, což může být za rok, deset či dokonce dvacet let. Navíc se o současné praxi, kdy o přestupcích rozhoduje imunitní výbor a o vydání plénum, nedá říci, že by byla nějak zneužívaná. Podle dosavadní úpravy byl například vydán české justici v lednu 2003 tehdejší senátor Vladimír Železný. Zamířil proto ještě výše a v následujícím roce se stal europoslancem. I Evropský parlament mu imunitu odebral, zároveň však rozhodl, že nemůže být zatčen ani vzat do vazby. Inu, kdo chce, hledá způsob…

V již zmíněné rozpravě zazněla řada závažných obecných důvodů proti této polovičaté novele. Za všechny doporučuji najít si ve stenozáznamu vystoupení senátora Jiřího Pospíšila. Nevím jak ostatní, ale mne právě jeho argumenty přesvědčily o tom, že není rozumný důvod pro takto předloženou změnu Ústavy hlasovat.

Pokud tedy po bezmála dvouhodinové věcné debatě scházely potřebné dva hlasy pro schválení návrhu, se kterým přišla do Senátu poslankyně Kateřina Klasnová, nelze to vykládat jako selhání, ale naopak jako výkon základního poselství Senátu - být ústavní pojistkou. Není pochyb o tom, že nový a lepší návrh na změnu Ústavy má šanci projít.

A ještě něco uniklo novinářům i všem, kdo dění v Senátu komentovali. V okamžiku hlasování nechybělo v sále ani náhodou všech 33 senátorek a senátorů, kteří byli vedeni jako nepřítomní. Někteří si totiž nevěděli jiné rady, než takzvaně „vytáhnout kartu“, čímž nehlasovali nijak a vyjádřili tím svoji hlubokou pochybnost o projednávané věci..

Podtrženo a sečteno: senátoři jsou nejen svéhlaví, ale i myslící. A to je podle mne dobře. Ústava není trhací kalendář.

Karel Šebek, senátor