A to nejenom těm úžasným čtrnácti medailistům, kteří získali v součtu deset cenných kovů, z toho čtyři zlaté, ale všem bez výjimky, protože dřeli, vydali ze sebe maximum a dobře reprezentovali naši republiku. Sám z vlastní zkušenosti vím, jak tenká je často hranice mezi úspěchem a neúspěchem. Země, která uznává pouze vítěze, zůstane navždy malá.
Ve všeobecné euforii z dosaženého olympijského výsledku by však neměla zapadnout kritická situace, do které nejen české reprezentanty, ale celý sport, dostala laxní politická reprezentace naší země. Natočit medailistům pivo, jak to udělal ministr obrany Vondra, je sice hezké populistické gesto, ale naši sportovci by jistě daleko více ocenili, kdyby se neztrácely peníze v akcích typu Promopro apod. a naopak se investovaly do důležitých oblastí, mezi které sport bezesporu patří.
Je třeba si také uvědomit, že o deset českých olympijských medailí na hrách v Londýně se postaraly výrazné individuality. Jejich úspěch je výsledkem spojení talentu a píle, nikoliv obrázkem kvality sportovního tréninkového systému země. O tom daleko více vypovídají dosažené výsledky v soutěžích družstev a především v kolektivních sportech. Tam už totiž pouze s talentovaným jedincem nevystačíte.
Připomínám, že z Moskvy 1980 přivezli zlato fotbalisté a stříbro pozemní hokejistky. Ano, moskevská olympiáda byla poznamenána bojkotem ze strany řady západních zemí, ovšem ještě v Soulu 1988 bojovali o medaile tři naše kolektivy. Házenkářkám chyběl k postupu do semifinále jediný gól. Ve 21. století se z týmových sportů probojovaly na letní olympiádu pouze české basketbalistky a ty měly bohužel v Londýně k medailím hodně daleko.
Na úspěšná medailová léta našich házenkářů, volejbalistů, ale i družstev dráhových cyklistů či gymnastů bohužel jen smutně vzpomínáme. O mnohém vypovídá to, že si házenkářské reprezentantky musí na kvalifikační duely a soustředění brát dovolenou a gymnasté nemají kde a na čem trénovat. Totálně jsme rozbili výborně fungující systém Tréninkových vrcholových center mládeže (s hloupým argumentem, že se jedná o komunistický přežitek). Ostatní země ho od nás směle okopírovaly a dodnes s ním slaví úspěchy.
Odstrašujícím příkladem, kam se může dostat země, jejíž vládní představitelé na sport kašlou, je Bulharsko. Připomínám, že Bulharsko je jednou ze dvou zemí EU, kam jde do sportu ze státních prostředků ještě méně peněz, než v ČR. Bulhaři získali na OH v Soulu 1988 35 medailí včetně deseti zlatých. Na přelomu tisíciletí v Sydney 2000 už cenných kovů měli jen 13 (pět zlatých) a letos odjíždějí z Londýna v pozici „spráskaných psů“ s jednou stříbrnou a jednou bronzovou medailí. Až na takové dno mohou klesnout reprezentanti země s tak velkou sportovní tradicí, pokud je političtí představitelé hodí přes palubu.
Nerad bych podobný trend sledoval i u nás. Za sebe i kolegy z NS-LEV 21 mohu slíbit, že uděláme všechno proto, aby k němu v České republice nedošlo.
Jiří Šlégr, poslanec a místopředseda NS-LEV 21
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: NS - LEV 21