Pardubická nemocnice statečně odprodala své pohledávky regulačních poplatků, vědomě či spíše neúmyslně nezaplacených v desetikorunách a stokorunách, jakési vymahatelské firmě. Ta dokázala vyrobit například z třicetikorunového dluhu staré paní,  podepisující mezi informovanými souhlasy ve strachu a zmatku i jakousi poplatkovou směnku, kterou zapomněla před léty uhradit, na tomto základě nový dluh, nyní již sedmitisícový! 

V jiném případě postiženého vozíčkáře, žijícího ze sociální podpory, dokázala firma z nezaplacených pár stovek poplatků, které ho měly v potřebě zdravotní péče regulovat, vyrobit v nákladech na vymáhací právní akt dluh dokonce pětatřicetitisícový! Další čtyři stovky klientů pardubické nemocnice obdržely podobné verdikty, které v souladu s právem generují z desetikorun tisícikoruny a ze stokorun desetitisíce. Byl by to možná obdivuhodný ekonomicko-právní zázrak množení peněz, kdyby se z něj nezvedal žaludek.

Regulační poplatky nic nevyřešily a nepochybně u nás dlouhodobě poškozují racionalitu i důstojnost medicíny. Léta samy o sobě lžou, protože nic neregulují. Jsou jen zbytnou přítěží zdravotnických provozů a velmi přízemním nápadem, který měl něco navíc s pochybným zdůvodněním vytahovat z kapes nemocných. Potrápil už dostatečně platící i placené, teď bude živit nový byznys vymahatelů regulačních poplatků. Jako by nebyla jiná a inteligentnější řešení, jak prostředky do zdravotnictví získat či jak omezit jeho zbytnou nebo zbytečnou zátěž. Zregulovali a ztrestali jsme tedy nešťastnou důchodkyni i postiženého vozíčkáře. Nezregulovali jsme dosud  hloupost státu a hyenistickou nenažranost těch, kteří na této státní hlouposti úspěšně parazitují. Budou se nepochybně bránit, že tak činí v souladu s právem, milý právní státe! 

Pardubický případ ukazuje jak zhoubně asociálním a absurdním může být, když se právo rozejde s morálkou a honba za ekonomikou zdravotnictví se smyslem jeho konání.