Stav a úroveň demokracie i médií v současné Evropské unii dobře ilustruje, že některá média, například Belgický deník De Morgen, uveřejnění inzerce s Orbánovými body odmítly. To ale ponechme stranou a pojďme se podívat na Orbánových sedm bodů postupně, jeden po druhém.

1. V Bruselu se buduje superstát, k němuž nikdo nedal mandát. Říkáme ne evropskému impériu.

Viktor Orbán má pravdu. A je moc dobře, že prozřel. Byl to totiž i on a jeho Fidesz, kdo k budování evropského superstátu dlouho přispíval prostřednictvím svého členství v eurolidovecké frakci EPP v Evropském parlamentu. Právě evropští lidovci vedení německým dvojblokem CDU/CSU patří k předním budovatelům „Spojených států evropských“, a to už po několik desetiletí.

I proto je moc dobře, že se právě Orbánovými ústy ozývá kritika tohoto směřování a bylo by moc fajn, kdyby Orbána následovaly i další křesťanskodemokratické a středopravicové strany napříč Evropou.

Co se týče Evropského superstátu, tak připomeňme, že Evropanů se na jeho vznik vůdci EU zeptali jen jednou, když navrhli Euroústavu. Tu však voliči odmítli v referendech ve Francii a v Nizozemsku. Od té doby uplynulo více než 16 let a eurofederalisté dokázali užší unii prosadit zadními vrátky, když protlačili Lisabonskou smlouvu, která je Euroústavou v bleděmodrém.

2. Integrace je prostředkem, nikoli cílem samotným. Cíl vytváření „stále užšího svazku mezi národy Evropy“ by měl být ze základních smluv Evropské unie vypuštěn.

Tenhle princip se ve smlouvách neměl nikdy objevit. Ale trochu bych se obával, aby to nebylo málo. Známe totiž modus operandu eurokratů. Je jím zásada nikdy nepromarnit žádnou krizi k posílení vlastních pravomocí a k oslabení národních států.

V plné nahotě to můžeme vidět na migrační krizi, kdy nejprve některé státy (zejména Německo) poruší platná pravidla, aby se následně mohlo začít volat po celoevropském „řešení“, tj. po zvýšení pravomocí centrálních bruselských orgánů. To by se mělo materializovat mj. ve věčně se vracejících kvótách na imigranty.

Z podobného těsta je i příběh budování Evropské armády. Ale hlavně to můžeme vidět v krystalické podobě na plánech, jak obnovit po pandemii covidu ekonomiky členských států EU. Z bohulibého záměru se stalo monstrum, kterému v prvé řadě nejde o ozdravení firem a vytváření pracovních míst, ale o vytváření zelené revoluce, která má potenciál nám všem zdražit elektřinu, zkomplikovat dopravu a naopak přiškrtit hospodářský růst a ohrozit naši konkurenceschopnost.

3. Rozhodnutí by měli přijímat volení čelní představitelé, nikoli mezinárodní nevládní organizace. Říkáme ne outsourcingu právního státu.

V tomto bodě Orbán naráží i na v Česku rozšířený problém politických neziskovek, kterým stát předává část moci. Pozorovat to můžeme například na dotacích pro nejrůznější spolky, které za peníze daňových poplatníků přesvědčují tyto daňové poplatníky, jak bojovat s klimatickou změnou, jak podporovat LGBTQ (a další písmenka si doplňte sami) komunitu a vůbec jak by daňoví poplatníci měli žít. Asi proto, protože to sami neví, a tak potřebují, aby jim stát zkonfiskoval část peněz a moudře je přerozdělil nějaké partě absolventů gender studies z nějaké fakulty hledajíc smysl, aby daňovému poplatníkovi vysvětlili, co je pro něj dobré.

Rozsah tohoto problému jde však ještě dále, kdy dneska právě neziskovky financované státem hrají klíčovou roli ve „fact-checkingu“, jak se módně označuje ověřování informací, na základě kterého pak sociální sítě cenzurují obsah i mažou profily některých uživatelů.

Demokracie stojí na mnoha nohou, ale mezi nimi jsou i právní stát a svoboda slova. A právě ty dostávají cenzorskými zásahy bez spravedlivého procesu pořádně na frak.