Když Donald Trump v roce 2016 kandidoval na prezidenta USA měl jako své hlavní moto kampaně heslo „Udělat Ameriku znovu velkou“ (Make America Great Again). Jedním z hlavních taháků jeho volební kampaně byla pokladnička z pancéřového skla, v níž byl uložen 1 milion dolarů. S mnoha verzemi pokladničky Trump i jeho spolupracovníci objížděli parkoviště před velkými americkými supermarkety a v rámci volební loterie nabízeli každému, kdo do hodiny od zaregistrování dokáže z obchodu přinést 10 zakoupených věcí, které byly vyrobeny v USA, proplacení účtenky a bonus 10 tisíc dolarů. Podle pravidel se počítaly pouze výrobky, které si může koupit každý včetně malých dětí. Čímž byly vyloučeny zbraně. Za celou dobu téměř roční volební kampaně se nikomu nepodařilo výhru získat. V obrovitých supermarketech největší nebo druhé největší ekonomiky světa – podle toho jestli se počítá směnným kurzem nebo paritou kupní síly – nikdo nedokázal najít 10 amerických výrobků. Nic nedokázalo americkým voličům, zejména spotřebitelům, ukázat názorněji úpadek, který od sedmdesátých let dvacátého století postihl americký průmysl v důsledku smluv o volném obchodě. A po celých USA. Nejen v tzv. „Rezavém pásu Ameriky“ (Rust belt), v nějž se přeměnila rozsáhlá oblast na severovýchodě USA, která byla předtím po desetiletí označována jako „Ocelový pás“, nebo „Tovární pás“. 

Rezavý pás Ameriky

Ocelový pás se kdysi táhl od Atlantického oceánu po Velká jezera.  Zahrnoval státy od Pensylvánie přes Západní Virginii, Ohio, Indianu, Michigan, Illinois, Iowu až po Wisconsin a Minnesotu. Zde se kdysi nacházelo průmyslové srdce Ameriky. Oblast komplexní výroby. Od těžby uhlí a železné rudy, přes výrobu železa a oceli až po její zpracování na finální výrobky, automobily. Města jako Chicago, Detroit, Pittsburgh, Buffalo, Milwaukee, Gary, Cincinnati, Cleveland byla kdysi nejen největšími americkými městy, ale i největšími výrobními centry světa. Dnes jsou to vylidněné průmyslové hřbitovy. Oblast je postižená chudobou a zločinností. Městské samosprávy jsou na pokraji bankrotu. Hlavní příčinou tohoto stavu je přesun výroby do Asie a Mexika.

Až do 70. let 20. století byly USA ocelářskou velmocí. Podle statistky World Steel Association (WSA) se americké ocelárny v roce 1967 podílely 26 % na celosvětové výrobě oceli. Do roku 2000 klesl podíl USA na světovém ocelovém trhu na 15 %. V roce 2016 se v USA vyrábělo už jen 6,7 % celosvětové produkce oceli. K podobnému poklesu došlo i v evropských zemích, které dnes tvoří EU. V roce 1967 se evropské země na světovém trhu s ocelí podílely 33 %. V roce 2000 už podíl evropských oceláren na celosvětové výrobě klesl na 24 %. A v roce 2016 činil pouze 12,3 % celosvětové výroby. Opakem je Čína, kam se přesunula největší část výrobních kapacit. V roce 1967 se v Číně vyrábělo pouhých 2,1 % celosvětového objemu. V roce 2000 to už bylo 15 % oceli vyrobené ve světě. A v roce 2016 už Čína naprosto dominovala. Její podíl na celosvětové výrobě dosáhl 49,6 %. Taková koncentrace výroby do jednoho státu na světě nebyla nikdy od dob průmyslové revoluce.

Dnes jsou USA v oblasti oceli i hliníku nesoběstačnou zemí. Bývalá ocelářská velmoc  je druhým největším importérem oceli na světě. V roce 2016 bylo do USA dovezeno 30,9 milionu tun. Hůř je na tom už pouze EU, která ve stejném roce musela dovézt 40,4 milionu tun.