V současné době se jednotkám prezidenta Bašára al-Asada daří získávat kontrolu v některých strategicky důležitých bodech, k nimž patří jedno z největších syrských měst na severozápadě země Aleppo. Právě tady probíhají intenzivní boje a došlo k faktické blokádě ze strany vládních jednotek. Geograficky se jedná o město, které je v blízkosti hranic s Tureckem. Právě hranice a její kontrola se staly generátorem dalšího konfliktu uvnitř této války. Dále se objevují zprávy o postupu vládních jednotek v oblasti na severu od Lakátie (nebo též Lázikíja).

Ruská taktika posílila Asada

Dosavadní ruská vzdušná a další vojenská (zbraně, experti apod.) podpora Asada dokázala obrátit situaci v zemi alespoň ve srovnání s počátkem podzimu 2015, a to ve prospěch vládních vojsk. Podle posledních oficiálních zpráv  se ruské nálety koncentrují na několik geografických oblastí na západě země. Další útoky směřují východním směrem do vnitrozemí, kde je centrum Islámského státu, jednoho z mnoha hráčů v konfliktu, který je alespoň teoreticky společným ohrožením pro Asada, Rusko i pro Západ. Nicméně koordinovaný boj proti IS znemožňují další velmocenské zájmy v regionu. Pojem společného nepřítele v podobě IS prošel v Sýrii testem, ve kterém zatím neobstál.

Ruská taktika je oficiálně postavená na bombardování vybraných (podle vlastního uvážení) cílů protiasadovské opozice, na útocích proti Islámskému státu a na podpoře vládních vojsk Asada. Ruské akce v Sýrii potom podporuje vojensky také sousední Írán. Nezávisle na ruských vzdušných akcích, pokračují, a to od léta 2014, západní útoky na vybrané cíle, včetně západní podpory kurdských jednotek na severu Sýrie a opět u hranic s Tureckem. Zdá se, že tato ruská taktika nyní začíná dávat svoje plody, i když o nějakém vítězství může být těžko řeč.

Aleppo a Rakka jako body obratu?

V současné chvíli se zdá, že potenciální dobytí Aleppa může představovat pro Asada a jeho ruské sponzory symbolický zlom. Nemluvě o strategickém významu, který umožní vládní kontrolu nad syrsko-tureckou hranicí v této oblasti. Dalším zlomem s možnými zahraničněpolitickými důsledky ve prospěch Ruska by mohlo být dobytí města Rakka, které představuje sídlo Islámského státu. Rusové a Asad by tak hmatatelně bodovali ve válce proti terorismu a Západu by v tomto ohledu vypálili rybník. I když sám zisk města Rakka a vytlačení IS nemusí znamenat konec značně efemérního Islámského státu. Konkrétně ruská strana se silně obává důsledků přechodu IS do oblasti Střední Asie a Afghánistánu.

Vojenskou stránku doplňují v posledních měsících intenzivní diplomatická jednání, která – aspoň soudě podle výsledků – jsou zatím ve vleku dalšího dění na bojišti. Základní dohody o tom, jak bude vypadat Sýrie po ukončení války, kdo ji povede a jakou politickou podobu bude mít, nebylo stále dosaženo. To platí jak na velmocenské úrovni USA a Ruska, tak na úrovni vlastních politických skupin Sýrie v rámci ženevského formátu. Sýrie platí vysokou cenu za vměšování vnějších hráčů a obě tyto úrovně se navzájem prolínají a situaci dále komplikují.

Kámen úrazu: Turecko a Saúdové

Ruský premiér Medveděv o víkendu na mnichovské bezpečnostní konferenci varoval před další eskalací syrského konfliktu v podobě pozemní intervence. Řekl, že tento scénář povede k „plnocenné, dlouhé válce“, na které podle jeho slov není nikdo zainteresován. Reagoval tak na stále pravidelnější spekulace o možné pozemní operaci Turecka a jeho saúdského spojence v Sýrii.

A tady je kámen úrazu. Turecko je silně nespokojeno s ruským vstupem do syrského konfliktu a od loňského sestřelení ruského letadla jsou vztahy mezi Ankarou a Moskvou velmi napjaté. Na půdě OSN se nyní řeší turecká obvinění vůči Rusku, včetně těch, že ruská strana bombarduje nemocnice a školy a dopouští se zde válečných zločinů. Ruská strana naopak tvrdí, že Turci logisticky podporují teroristy na území Sýrie, nyní právě v oblasti Aleppa. Saúdové zase nekvitují íránskou (šíitskou) přítomnost v Sýrii a mají svoje vlastní regionální ambice. Není tajemstvím, že významně přispěli k podpoře určitých sektářských segmentů syrského konfliktu a jejich investice by se mohly obrátit vniveč. Koktejl, který v Sýrii tvoří Turecko, Saúdská Arábie a Írán neslibuje nic dobrého.

Vývoj na syrském bojišti ve prospěch Asada Erdoganovi možná pokazil ambiciózní plány na to být novou regionální velmocí. Mnohem horší je ale to, že situace se nevyvíjí dobře pro tureckou stranu ohledně kurdského problému. Kurdové dnes kontrolují velkou část turecko-syrské hranice (východním směrem) a mají – mimo jiné a navzdory Ankaře – také podporu USA. To budí v Ankaře poslední dobou stále větší podráždění: Erdogan například ve středu řekl, že si Washington má vybrat mezi Kurdy a Ankarou. Je pravděpodobné, že Kurdové zatím nemohou počítat s jednotným státem složeným z částí dnešní Sýrie, Turecka a Iráku, ale mohli by dosáhnout významné autonomie v nové Sýrii. Takový vývoj z dlouhodobého hlediska nemůže nemít dopady na Kurdy přeshraničně, tj. v Turecku. To je scénář, který se Turecku vůbec nelíbí.

Přes spekulace není pozemní turecká intervence do syrského konfliktu nijak jistá. Turecko a Saúdská Arábie v rámci natahování svalů prozatím zorganizovaly společné vojenské cvičení a bezpochyby pokračují v konfliktu jinými prostředky. Podle některých názorů je nicméně vstup do této řeky pro Erdogana přece jenom příliš riskantní. To samozřejmě není vůbec záruka toho, že k němu nedojde pod tíhou dalšího vývoje. Shrnuto, člen NATO Turecko hraje v současné chvíli poměrně nevyzpytatelnou roli. Což by měl být důvod pro vrásky na čele v centrále NATO i ve Washingtonu.

Třetí světová, nebo „přátelský“ konflikt?

Do přímé pozemní operace se evidentně nechce ani Washingtonu, protože tím riskuje, že konflikt ztratí dosavadní charakter a mohl by se lehce stát něčím daleko nebezpečnějším. Syrský konflikt se už dávno stal plnocenným proxy konfliktem mezi USA (a jeho spojenci) a Ruskem a dalšími regionálními hráči jako je Saúdská Arábie, Turecko a Írán. A jako postmoderní typ se vyznačuje nerozlišováním mezi civilním týlem a bojištěm – se všemi humanitárními následky včetně masového uprchlictví.

Zatím se zdá, že přes silnou rétoriku jde o konflikt, který má na úrovni Washingtonu a Moskvy poměrně vysokou míru vzájemné koordinace. To znamená, že do značné míry vyhovuje zájmům obou oponentů (mimo jiné dvou zemí se silným vojensko-průmyslovým komplexem), včetně zájmu na tom držet ho v relativně kontrolovatelných mantinelech. Tedy alespoň zatím. To, co sledujeme v Sýrii je prostě velmocenské klání na třetím hřišti. Rétorika a ideologie v rámci boje o legitimitu zájmů představují jeho nedílnou součást, ale nikdy neříkají všechno. Koneckonců v Sýrii platí pořád stará rovnice, že mír je výsledkem války a tato válka bohužel zdaleka neskončila.