Pane doktore, chceme pro naše čtenáře shrnout rok 2024 ve světě a nahlédnout do roku příštího, ale přišel do toho teroristický útok v Magdeburku. Mění se tímto masakrem něco pro Německo, Evropu a svět? Dozvídáme se něco nového?

Snad asi jenom ti z nás, kteří se ve školách nikdy nesetkali s Janem Nerudou a jeho Zpěvy pátečními nevědí, že …z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem, vstříc hrdě vznešenému svému cíli…, něco tuší nejen o dobách minulých, ale i o jejich věčném opakování. Chtělo by se říct, že nic nového pod sluncem, kdybychom nevěděli, že dnes asi už více než dvě stě osob prožívá úzkost z utrpení, které jim toto magdeburské vraždění způsobilo.

Že to bylo ve starobylém Magdeburku, kde studoval a působil (972–981) Slavníkovec svatý Vojtěch, dnešnímu lidství dávno odcizenou společnost, českou stejně jako německou, také nezajímá. Od rána do večera opakují všechna možná zpravodajství – data o počtu mrtvých a zraněných. Je to těch tradičních 200 slov,  která někdy a dokonce i s nesmělým úsměvem opakují TV hlavy „na detail“. Politici odtud i ze zahraničí se prezentují v několika vteřinách své slávy, které vydávají za účast s oběťmi. Dojatá reprezentace Sasko-Anhaltska byla v tomto mediálním mumraji snad jediná, které bylo možné věřit. Ty rychlokondolence, které jsme v Evropě slyšeli v posledních letech už tolikrát, že jim mohou uvěřit jen ti nejotrlejší z nás, nám jsou důkazem, že nejen v SRN, ale i v Evropě nenastupuje jen ekonomická  krize, ale že se stále víc prohlubuje krize vládnutí, krize občanské sounáležitosti a odpovědnosti, krize respektu a ohleduplnosti jedněch k druhým. Když už jsme tolikrát, a tak arogantně, opakovali po německé kancléřce, to její pověstné My to zvládneme!, snad by některá z těch upovídaných dam v EU mohla zvolat stejně hlasitě – Ano, nezvládli jsme to!  Posypat si hlavu popelem, roztrhnout roucho a odejít ze scény.

V Německu budou začátkem roku parlamentní volby. Kancléřem by se dle průzkumů měl stát lídr CDU Merz, nicméně dobře si stojí AfD, kterou podpořil z USA Elon Musk. Čímž rozboural „pověst“ AfD jako nepřijatelné strany. Může se stát v Německu něco, co tamní establishment opravdu nechce?

Dobře víte, že se nerad dopouštím politologických proroctví, ale tím, že Friedrich Merz na sebe už několikrát upozornil svou militantní rétorikou, dovolil bych si s malou mírou jistoty předpokládat, že k neočekávaným změnám může dojít. Občas vidím TV relace z Bundestagu a zdá se mi, že je tam stejně napjatá situace, ne-li napjatější, jako v naší sněmovně ve Sněmovní na Malé straně. Snad mi němečtí kritici současných německých poměrů mohou připadat lépe vychovaní, ale temperamentních vystoupení je tam vidět a slyšet už více než dost. A bylo vždy skoro jedno, jaké téma se projednávalo.

Ale na jednu věc bych si přece jen dovolil upozornit. Mnohokrát jsem připomínal starodávné a v amerických political science běžné tvrzení, že politika se dělá prostřednictvím hesel, sloganů, pronesených třeba i na té nejnižší úrovni. Tak jako Bidenovo nechceme RF zničit, ale oslabit, je nad mnohaslovné dohody a usnesení všech možných summitů NATO, tak také Trumpovo America first!  tomuto kandidátovi republikánů nejen pomohlo vyhrát volby. A tak bych si dovolil doporučit německým politikům a političkám nepřehlédnout Muskovo – AfD je jedinou politickou silou, která zachrání Německo!

Vidíme i u nás, že někteří ostřílení političtí matadoři mají potíže jak přeřadit na jinou rychlost. Ale u nás se nejedná o nic moc důležitého. Stejně nakonec, aby tomu porozuměli i naši politici v zeleném, budou muset cvaknout kufry. V SRN je to trochu jiné. Když chtějí propouštět takové ikony, jako je VW nebo BASF, tak nejde jen o peníze. Ale i o národní pýchu, sebevědomí a urážky, za které se někdo bude muset nejen omluvit, ale být i potrestán.

Fotogalerie: - Stanice Pankrác trasy metra D

Jiná ústřední evropská mocnost, Francie, se zmítá v politické krizi dané rozdrobeným parlamentem. Má Emmanuel Macron sílu krizi vyřešit, nebo Francie směřuje ke zvolení Marine Le Penové prezidentkou? Navzdory jejím problémům se soudy.

Situace ve Francii je, jak by řekl vojín Kefalín, byla tak trochu absurdní. A major Terazky by dodal – bola, bola, Kefafín, ale povedzte, čo je to také absurdné?

Přeloženo do českého jazyka, všichni chtějí změnu, ale nikdo neví, jak to udělat. Myslím si, že i ve Francii existuje významný deficit politických osobností, tedy nedostatek těch, kterých je třeba. Staročesky se tomu říkalo – mnoho povolaných, málo vyvolených.

Je ale také pravda, že ve Francii se v politických půtkách používá podpásových úderů dost a často. Vzpomeňme na prezidentského kandidáta Francoise Fillona. Byl relativně úspěšným ministerským předsedou, předpokládaným, a téměř jistým favoritem v prezidentských volbách v roce 2017. Z politiky jej odstranil skandál s vyplácením jeho manželky jako poradkyně. Tedy, ze státních peněz. U nás tomu asi nebudeme hned tak rozumět. Podobnou praxi známe na všech úrovních české politiky. Ta její francouzská mutace je podobná. Veřejný dům je také stejný, jen ty jeho amatérské nebo profesionální neosobnosti jsou trochu jiné. A dohadovat se s nimi na něčem pozitivním, je zde úkol olbřímí.

V našem blízkém sousedství vládnou vlády Viktora Orbána a Roberta Fica, kritizované jako proruské a protidemokratické. Fico zrovna včera jednal v Moskvě. Když se podíváme na situaci v Maďarsku či na Slovensku, z čeho lze mít a z čeho nelze mít radost?

Stačil jsem dnes zaznamenat, zejména v lidových, a proto vulgárních komentářích, až neuvěřitelně výbušnou směs hlouposti, nenávisti, pomluv, výhrůžek a výzev k fyzické likvidaci obou těchto dnes významných osobností evropské politiky. I když významných jen proto, že mají jiné názory než jejich evropští partneři. Šiřiteli této zloby a výhrůžek nejsou jen političtí arivisté, ale dokonce i ti, kteří zaujímají vysoké státní funkce. MZV České republiky mluví o plazení se slovenského předsedy vlády před masovým vrahem, což jsou tak odvážná slova, že mu asi dlouho nebudou zapomenuta. Ani kdyby vtáhl do Moskvy pod prapory ČR, NATO a za zpěvu Ódy na radost nebo Wenn die Soldaten durch dis Stadt marschiren...

Vyjadřovat se k tomu veřejně je ale dost obtížné. Nejenže zákazy a příkazy jak psát a o čem psát se množí. Podobný ohlas mohou mít komentáře diplomacie a slov Viktora Orbána, i když ta ještě mohou být, třeba jen dočasně, tolerována. Co kdyby se ve Spojených státech něco stalo, nebo nestalo.

Jedné z prvních institucí vznikajících na obranu demokracie se říkalo ÚSTRk, a co kdyby její funkce chtěl někdo změnit k obrazu svému?

Fotogalerie: - Vepřo knedlo zelo interpelace

Téma Ukrajina, pane doktore. Již nedávno jste řekl, že z představy, že evropští vojáci budou střežit „zamrzlou“ frontu není něco, z čeho třeba mít radost. Celkově se z vystupování Donalda Trumpa může zdát, že Ukrajina zaujímá malé procento jeho pozornosti. Jako by nejvíc zajímala Poláky, představitele států Pobaltí a naši vládu. Co se z toho nakonec rýsuje?

Je to snad i tím, že zájem o hranice mezi Polskem, Běloruskem, ale také baltskými zeměmi a Ukrajinou, je dán přirozeným i atypickým historickým vývojem na tomto území. Snad už od přijetí křesťanství svatým Vladimírem na Krymu na konci desátého století. Hranice se v tomto prostoru, pro Němce Lebensraumu, měnily neustále. Ty změny, které si pamatujeme nejlépe, jsou tři dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakouskou monarchii. Také na Versailleské konferenci byly hranice ve východní Evropě a na Balkáně stanoveny dočasně, podobně jako v letech 1939–1941. Dokonce i v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi bylo Polsko předmětem sporu a stanovení západní hranice na Odře a Nise se leckomu v Evropě zdá dodnes neospravedlnitelné. 

Podobně se ovšem ani nemluví o ruské imperiální koncepci od Rusi k Rusku, kterou podle letopisů detailně zpracoval Lev Gumiljov, syn básníků Nikalaje Gumiljova a Anny Achmatovové ztracených někde v souostroví Gulag. Nevím, odkud vzala exkomisařka Věra Jourová svou kritiku Gumiljova (snad z ohledu na tzv. Hedvábnou cestu a Jižního pásu v čínsko-ruské geopolitice), ale náš český zájem si mi jeví jako postupně zapomínaný a ztrácející se v mlhách naší současné nevzdělanosti.

Předpokládám, že pro Donalda Trumpa, bez ohledu na jeho rodinnou uhlíkovou moravskou a slovinskou stopu, je toto vše pod jeho rozlišovací schopnost a možná by bylo zajímavější, kdybychom si někde mohli přečíst, který s Trumpových synů chodil na univerzitu s budoucím viceprezidentem J. D. Vancem.

Fotogalerie: - Odvolávání Pekarové

Na Trumpa se většina vlád EU zrovna netěší. Je Trump, pardon za analogii, něco jako Gorbačov po roce 1985? Také dělal „reformy“ a satelitní soudruzi ho za to nenáviděli. Samozřejmě, USA se nerozpadnou. Rozkvetou pod Trumpem k nové a větší moci?

Myslím, že bychom měli vážit slova, kterými komentujeme politická hesla, někdy prezentovaná jako závažná rozhodnutí. A ani bychom je neměli vážit jako slova definitivní a státotvorná. Nezapomínejme, že republikáni a Donald Trump musejí zvládnout období předávání úřadu odstupujícího prezidenta a první dny po šestém a dvacátém lednu (byť je to jen slavnostní inaugurace), protože známe z fiktivní hollywoodské produkce a z několika historických příkladů – Spojené státy jsou Velká země, a ve Spojených státech se nejen koně, ale i politici také střílejí.

Jednodušeji řečeno, zatím ještě není nic rozhodnuto a politická galerka se umí bránit i ve Washingtonu.

Fotogalerie: - Kongres Motoristů sobě

Jinak, slovenský politolog Eduard Chmelár říká, že se máme připravit na možnost, že se EU zhroutí. Německo prý takový plán má. Jak bychom se na to vůbec mohli připravit?

Říkalo se, že se Tomáš Baťa někde venku, asi ve Spojených státech, naučil říkat, kdo chce vésti vede, kdo nevede je vlečen. Už nevím, zda to byla pravda nebo nikoliv, ale jako politický a národohospodářský program jsme to se zatajeným dechem sledovali pětatřicet let. Říkal, dnes už dávno zapomenutý profesor Václav Černý, že myšlení v Čechách a ve Francii se liší tím, že Francouz se vrhá do křišťálově čisté studny, která je jen optickým klamem. Proto přehlédne, že je vody málo a rozbije si hlavu o dno. Čech prý se neméně odvážně vrhá do studny zakalené a rozbíjí se hlavu, protože také neví, jak je ta voda vlastně hluboká.

Myslím, že je to podobně i s politickými osobnostmi na Slovensku a v Čechách nebo na Moravě. Na Slovensku jsou odvážnější, v Čechách si myslíme, že jsme vychytralejší. Proto se vrháme do neznámé studny nebo řeky podobně, ale hlavy si rozbíjíme stejně.

Poslouchal jsem rozhovor s prezidentem Argentiny Javierem Mileiem, který ruší jeden státní výdaj své země za druhým a věří v sílu volného trhu. Milei tvrdí, že socialisté (to slovo používá) mohou za 150 milionů mrtvých v lidských dějinách. Jak se k tomu číslu mohl dobrat?

O novém panu prezidentovi mám jen velmi neurčité informace. Nedokázal jsem sledovat ani jeho předvolební kampaň, ale zdálo se mi, že byla velmi úspěšná a v pravém slova smyslu, ve smyslu, jak se toto slovo v Argentině původně používalo, populistická. Nejsem si jistý, ale myslím, že u nás se tím zabýval podrobněji jen Václav Klaus. Předpokládám, že ho to muselo zajímat a rád bych si něco o tom přečetl.

Pokud jde o těch 150 milionů v dějinách, to je známá rétorická figura, kterou nemusíme hledat jen v Argentině. I u nás vyšla kniha francouzské produkce. Byla nadmíru bohatě dotovaná a vyprávěla o 100 milionech obětí komunismu. Čas od času se mění velká čísla o obětech v Číně (ať už pachateli genocidia byli čínští komunisté nebo Japonci) a jistě se o tom zase brzy něco dovíme. Počítání obětí je propagandistickým trikem za všech válek a revolucí. Dokonce známe, a nejen z dávné historie, kultury a civilizace, které místo číslovek určitých používají raději neurčité, a to dokonce i při datování historických událostí.

Každopádně, pojďme ke konci. Co čekáte od světa roku 2025? Máme se na příští rok těšit?

Bohužel, nemám dost fantazie, abych mohl třeba jen lhát. Proto ani nemohu být světlem v tunelu, ať už má mít barvu zelenou nebo rudou. A už ani nemohu, a ani nechci, něco nového hledat. Těch životních zklamání a smutků bylo už příliš mnoho. Dokonce se ani nechci nutit napsat si Hovory k sobě.

Snad jen to shakespearovské – Jsem unaven a za smrt prosím Boha, jen nevidět, jak je bita ctnost…

Nečekám sice konec světa, ale možná, že nás někdo o něm přesvědčí. Mojmír Grygar píše v jednom ze svých posledních textů o estetizaci zla, nenávisti a násilí. Optimisticky předpokládá, že už to bylo. Ale co když se mýlí?

Psali jsme:

Další Ukrajinci přijdou po válce. Kam by se vraceli? Už natvrdo

Němec šel sedět za e-mail vrchnosti. Stěžoval si, tak na něj politička poslala ruku zákona

Z toho opravdu nemějme radost. Zbořil k Trumpově plánu na řešení Ukrajiny

„Nechtěl se ukazovat, byl tam Trump.“ Zbořil tvrdě, proč chyběl Pavel v Paříži