„Byla to spíše agitační kampaň než vzpomínání. A jak to u takového snažení bývá, prolínalo se v ní podstatné s nepodstatným, pravda a lež, vzpomínání a zapomínání,“ komentuje pojetí výročí 50 let od sebeupálení Jana Palacha politolog Zdeněk Zbořil. „Začalo to článkem Jiřího Přibáně v Salonu Práva, pokračovalo až nechutnými exhibicemi v ČTV, kde vystupovala „učitelka Jana Palacha“, která jí nebyla, a pokud mne paměť nemýlí, cestovala tehdy za peníze od J. B. Tita z rekreace na Pelješaci do Vídně (ale možná byla po Vánocích v Praze) a naopak se zapomnělo na učitele Vladimíra Kašíka, dnes už nebohého, který měl dva Palachovy texty, které mu jeho student Palach přinesl na jeden z mála seminářů, které se na FFUK konaly na podzim 1968,“ dodal.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
