Činy osamělých šílenců, které nic nespojuje? Před jedenácti dny zabil Tunisan náklaďákem v Nice 84 lidí. Před týdnem napadl sedmnáctiletý Afghánec ve vlaku v Bavorsku sekerou cestující a zranil pět lidí, podle svědků při činu volal Alláhu Akbar. O den později Maročan v alpském středisku na jihu Francie, nedaleko města Sisterson, pobodal matku s třemi dcerami údajně proto, že byly spoře oděné. V pátek zastřelil v Mnichově Íránec devět lidí. Opravdu vůbec činy nesouvisí se zeměmi jejich původu či náboženstvím, i když v těchto zemích 98 procent populace vyznává islám? Sérii agresí protáhl nejdříve v neděli odpoledne syrský žadatel o azyl, jenž v německém univerzitním městě Reutlingenu zabil mačetou těhotnou ženu a další dva lidi zranil. Policii, která ho po činu zadržela, byl známý, protože byl už dříve zapleten do incidentu, při němž bylo zraněno několik lidí. A pozdě večer v bavorském Ansbachu explodovalo výbušné zařízení, které zabilo pravděpodobného útočníka, dalších deset lidí zranilo.

Tyto v krátkém sledu po sobě jdoucí události by mohly vyvolat dojem, že obohacování Evropy lidmi jiného náboženství, tradic a mentality nemusí být pro starý kontinent tak prospěšné, jak nás už dlouho přesvědčují politici kalibru německé kancléřky Angely Merkelové či českého ministra s americkým pasem Jiřího Dienstbiera. Naopak to vypadá, že jde teprve o začátek. „Známe z historie, že kromě hrdinství bývají sebevražedné činy často, dokonce i většinou, inspirovány tím, čemu se říká herostratovský komplex. Hérostratés zapálil Artemidin chrám v Efezu, aby se stal součástí dějin. A proto bylo zakázáno vyslovovat jeho jméno na veřejnosti. Už ve starém Řecku se tedy vědělo, že existuje něco jako ‚mimesis‘, což si dnes můžeme přeložit jako ‚příklady táhnou‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politický analytik Zdeněk Zbořil.

Partyzánské války vždy provázel teror proti civilnímu obyvatelstvu

Podle jeho názoru však existuje spíše motivace sociální než kulturní. „Představme si, nikoli jen hypoteticky, že proti jednotlivci, nebo skupině osob, která se považuje za zbídačenou, vykořisťovanou a třeba vyhnanou z domovů, chceme bojovat mocí, která to způsobila. Tato moc má nejen nukleární zbraně, ale i deset mateřských letadlových lodí, letectvo, infanterii a všechny možné druhy dalších zbraní. V takové situaci nám nezbývá nic jiného, než ‚přechod na partyzánskou válku‘. Tomu se učí i na válečných školách u nás a u našich ‚spojenců‘. A domnívá-li se někdo, že státní moc jej utlačuje díky své masivní vojenské moci, nezbývá mu nic jiného než hledat podobné způsoby boje. Partyzánské války vždy provázel teror proti civilnímu obyvatelstvu a v šedesátých a sedmdesátých letech jsme z Latinské Ameriky, Itálie a Německa věděli o teroristech, kteří tvrdili, že jsou bojovníky městské guerilly,“ připomíná politolog.