Kdy naposledy čeští nebo českoslovenští politici zažili tak těžký rok, jakým byl ten letošní?

Myslím, že při povodních v roce 1997 nebo potom v roce 2002 to asi bylo také velmi náročné a zejména rozpočtově, protože se samozřejmě musely přehodnotit všechny priority státního rozpočtu a vláda musela řešit opravdu denní agendu pomoci postiženým regionům.

A jak ten letošek, který z většiny provázela koronavirová krize, čeští politici zvládli?

Na jedné straně určitě platí, že na takové situace není jednoduché se připravit a nějak je předvídat, a proto vždy budeme muset do určité míry počítat s nějakou improvizací při řešení podobných krizí. Na druhé straně se v rámci končícího roku ukázalo, že stát a nejenom politici, ale vlastně i úřady a instituce státu dlouhodobě nejsou připraveny na řešení krizových situací. Vidíme na západě od nás, zejména v Německu, že ve chvíli vypuknutí krize stát spustil krizový systém, který měl připravený, a který sice není připravený na konkrétní situace typu infekce, ale který počítá s jasným, logicky promyšleným a jednotným postupem státních institucí. Prostě to, čemu se obecně říká krizové řízení. A to tady dlouhodobě chybělo, nebylo připravené a my jsme během roku byli svědky řešení cestou pokusu a omylu. Zároveň jsme často byli svědky toho, že různé úřady přistupovaly k řešení krize různě, ať už ministerstvo školství, ministerstvo zdravotnictví a podobně.

Do budoucna je tohle třeba změnit a připravit sadu dokumentů a různých strategických plánů pro řešení krizí. V posledních patnácti, dvaceti letech jsme zvyklí, že stát sám sebe zahlcuje různými koncepcemi a strategiemi, často se ukazuje, že většina jsou texty k ničemu, ale když dojde k podobné krizi, tak stát do značné míry improvizuje, a tím vytváří v očích občanů negativní obraz určitého chaosu a nepřipravenosti, zmatku a častého měnění rozhodnutí.

Je potřeba to změnit a připravit jednotný krizový systém, na nějž najedou všechny úřady, jakmile se něco stane. A netýká se to jen způsobu rozhodování, ale i komunikace s občany a s veřejností, což je klíčový problém.

Máme v čele České republiky schopného manažera v osobě premiéra Andreje Babiše tak, jak se často prezentovalo?

Těžko říci. Problém je ještě složitější tím, že dosud nevíme, do jaké míry vládní opatření mají či nemají vliv na vývoj epidemie. My si můžeme myslet, že to něčemu pomáhá, ale budeme potřebovat nejdříve vyhodnotit tuto věc – do jaké míry vládní opatření a všechny restrikce reálně a skutečně ovlivňují vývoj epidemie.

Často se stává, že i schopný manažer začne v krizové situaci rozhodovat v kombinaci nějakých racionálních rozhodnutí a emocí, a to je to, co se tady odehrálo. Premiér Babiš udělal dobře, že přenechával řešení situace odborníkům, epidemiologům, lékařům a podobně, a pak dělal špatně, když zasahoval do rozhodnutí epidemiologů a vládních týmů ve chvíli, kdy viděl, že z politického hlediska občané nejsou spokojeni s řešením. Kritizují buď velkou přísnost, nebo jejich zmírňování a zasahoval do toho, což nebylo zcela v pořádku.

Na druhé straně nastala situace, kdy se konaly krajské volby, v nichž se politici snažili uspět a bylo dvojnásob nešťastné, že do této krize přišly politické záležitosti, které nešlo nebo by bylo problematické je odložit, a které politiky vedly k tomu, že se chovali do určité míry populisticky. Alespoň v některých konkrétních situacích, co se týká zejména letních měsíců. Rozhodně platí v podstatě velmi jednoduché: Mohlo to být zvládnuto určitě lépe, ale zároveň způsob, jakým premiér fungoval, nebyl žádnou katastrofou. Vše mohlo dopadnout mnohem hůře, kdyby se rozhodování přenechalo politikům úplně.