Tak nám to válečnické odhodlání na Blízkém východě nějak splasklo. Asi došlo na vaše slova, že Donald Trump sice chce ukázat „koule“ na válčení, ale do války se mu nechce. Každopádně, ani Írán své titěrné válečnické pokusy na území Iráku nestupňuje. Čili, proč jsme si vlastně kazili začátek roku strachem z nějakých válek?

Jak jsme si říkali už minule, pro Írán by válka proti USA byla zničující, pro Trumpa by válka proti Íránu byla zničující přinejmenším politicky, a tak žádná válka hned tak nebude. Pomineme-li veřejné proklamace, obě strany se snaží se navzájem v praxi nijak neprovokovat. A to platí dál. Stejně jako platí, že Trump chce novou jadernou dohodu s Íránem – a mimochodem, hodně si pochvaluje, když o ní britský Johnson nemluví jako o „jaderné“ dohodě, ale jako o „Trumpově dohodě“ – a už jen kvůli tomu válčit nebude. 

A proč si někdo kazil nový rok strachem z války? To není otázka pro mě. Obecně ale samozřejmě platí, že panikářské titulky plné válečných hrozeb samozřejmě „prodávají“ noviny a televizní zpravodajství. A dostávají některé politiky do médií, aby na ně voliči případně snad, nedej bože, nezapomněli.  

Zamíchal se do toho příběh s ukrajinským letadlem, které bylo sestřeleno hned po vzletu. Co k tomuto „divnému příběhu“ říct? Objevují se názory, že to Írán provedl schválně...

Nevím, jak to bylo, a nechci spekulovat. Klidně si počkám ještě pár dní, než budou „přečteny“ černé skříňky z ukrajinského boeingu. Teď by snad měly být ve Francii, nebo jsem alespoň zahlédla jakési zprávy v tomto smyslu. Dost mě ale překvapil kanadský premiér Justin Trudeau, který připustil, že na vině katastrofy je z části „eskalace situace v oblasti“. Čili, že je to „vedlejší ztráta“ zaviněná Trumpovou politikou. A není bez zajímavosti, že ani EU prý kvůli sestřelení letadla nechystá proti Íránu žádné sankce. Nebo že Katar údajně nabídl Íránu tři miliardy dolarů, aby měl z čeho – když je tak škrcen americkými sankcemi – z čeho vyplácet kompenzace. A ani v samotném Washingtonu kvůli sestřelu nijak přehnaně „nevyšilují“, takže se zdá, že k tomu celému svět přistupuje s relativním klidem a nadhledem. Lehce vyšilují snad jen v Kyjevě, kde padají nápady typu vést Rusko k odpovědnosti za to, že ony rakety, jimiž byl letoun sestřelen, byly sovětské, potažmo tedy „ruské“. V ukrajinském případě je to sice jen projev pokračující rusofobie některých tamních elit, ale obecně vzato je to vskutku novátorský přístup – pokud by ho svět akceptoval, je rázem po globálním obchodu se zbraněmi. A proto ho největší světoví zbrojaři v čele s USA jisto jistě „zamáznou“ v zárodku.  

Američtí a proameričtí analytici rádi zdůrazňují, že Írán je banda neschopných hlupáků, kteří svého generála Sulejmáního „pomstí“ nehodou civilního letadla, a navíc ani vojenská odpověď není bůhvíjaká. Básní o slabosti íránského režimu a o tom, že současné demonstrace snesou srovnání s naší sametovou revolucí. Co k tomu všemu říct? V jakém stavu Írán reálně je a kde všude mu na Blízkém východě zůstávají síly, se kterými může operovat?

Už pár dní se snažím zjistit, kolik lidí že to vlastně v tom Teheránu proti „režimu ajatolláhů“ asi tak protestuje. A pořád se k ničemu uchopitelnému nedostávám. Západní mediální mainstream a politici samozřejmě demonstrace přifukují, ale pak vidíte na amerických sociálních sítích záběry z „masové demonstrace“, a kamera najednou na chvíli ujede vlevo – před vteřinou v záběru pár set lidí, kteří vyvolávají dojem obrovského davu, a najednou vedle nich pusto prázdno. Takže nevím. V každém případě platí, že je to otázka některých vysokoškolských studentů a intelektuálů, rozhodně to není masové. A už vůbec to není srovnatelné s pohřbem zabitého generála Sulejmáního, s nímž se do ulic vyšlo rozloučit prý až 25 milionů Íránců. A srovnávat to se „sametovou revolucí“? Jako že v Teheránu bude ke „svržení krvelačného režimu“ stačit cinkání klíčů? No, klidně si to může někdo tady namlouvat, ale ve skutečnosti je to už úplná hloupost, ne?

Ve srovnání s americkou armádou je Írán samozřejmě slabý, v tom mají vámi zmínění analytici pravdu, ale nic víc bych z toho nevyvozovala. Pokud jsme vyloučili možnost přímé války, která by nebyla výhodná ani pro Írán, ani pro USA, tak se divím, že se někdo íránským „slabým“ reakcím vůbec diví. Nechtějí rozpoutat přímý konflikt, tak co asi tak mají dělat? Pořád přitom ale platí, že Írán může – a nejspíš i bude – postupovat asymetricky a má na to moře času.     

Vladimir Putin zamotal hlavu celému světu zvěstmi o chystaných ústavních změnách. On sám je prezentuje jako posílení pozic vlády a parlamentu oproti příštímu prezidentovi, jiní to berou jako pokus sebe sama nainstalovat do posíleného křesla předsedy vlády v roce 2024. Nadto rezignovala Medveděvova vláda. Co s tím vším?

Fakt netuším. Rusko sleduji spíš z hlediska jeho zahraniční politiky, a to ještě především té na Blízkém východě, takže o skutečných příčinách toho středečního veletoče nemám žádnou ucelenější představu. Na druhou stranu platí, že premiér Medveděv byl pro Rusy už fakt spoustu let živoucím symbolem neschopnosti a terčem veřejného posměchu, takže je vlastně zázrak, že v křesle vydržel tak dlouho. Asi Putinovi vyhovoval jako hromosvod pro nespokojenost veřejnosti, ale nejspíš teď i Putinovi už došla trpělivost. A tak v rámci projevu o „stavu unie“ prohlásil, že si „národ žádá změnu“ – a Medvěděv padl. A je to. Na jeho místo nastupuje pro mě neznámý nejvyšší šéf ruského berňáku Mišustin, který – čistě jen tak od pohledu – na žádného „výrazného typa“ také nevypadá, takže než na nové koště, které vymete bordel z chlívku, ho tipuju jen na další hromosvod. I když současně předpokládám, že úspěšní ministři jako šéfové resortů zahraničí nebo obrany Lavrov se Šojguem si své funkce podrží i v příští vládě… Co to všechno bude znamenat pro Putinovy budoucí funkce nebo nefunkce v čele Ruské federace, to si fakt netroufám odhadovat.  

Samozřejmě ale bylo mimořádně zajímavé, že připustil změny ústavy tak, aby bylo možné prosazovat mezinárodní právo, jen když nebude v rozporu s ruskou ústavou. Nebo že gubernátoři, senátoři, poslanci i ministři nesmějí být cizí státní příslušníci nebo nesmějí mít trvalé povolení žít v cizině… Že by jakési Russia First? Make Russia Great Again...? 

Putin současně mluvil o sociálních reformách v Rusku a o boji proti chudobě. Má za současného stavu vůbec šanci s tím něco udělat? A jinak, když se u nás ukazují fotky zanedbaných ruských nemocnic či jiné důkazy špatného životního standardu v Rusku... Berete to jako reportáže čistě „cestopisného“ významu, nebo tam vidíte jiný záměr?

Rusko je velké, až obrovské, a asi opravdu stačí vyjet pár set kilometrů za Moskvu nebo Petrohrad a narazíte na nefalšovanou chudobu. Pár mých přátel ale jezdí do Ruska vcelku pravidelně a tvrdí, že se situace zlepšuje i v provinciích. Nevím, jak to tam tedy asi muselo vypadat ještě před pár lety. Současně se ale skoro každý den na ruských zpravodajských portálech objevují zprávy o zatčených úplatkářích, počínaje generalitou tajné služby FSB nebo armády a vysokými činiteli nejrůznějších gubernií konče. Možná víc než zmíněná chudoba je pro Rusko problém korupce. Čistě podle médií vzniká dojem, že tam ve vrcholných státních a jiných funkcích snad není nikdo slušný a poctivý. I kdyby byl ten dojem pravdivý třeba jen z deseti procent, tak je pak samozřejmě logické, že pohnout s něčím kupředu je v Rusku fakt hodně složité. Putin Neputin.  

Pokud jde o Libyi, setkání generála Haftára s libyjským premiérem nedopadlo dohodou. Je to neúspěch Moskvy, kde se schůzka konala? A pokud jde o Irák, tak USA mu pohrozily sankcemi, pokud nakoupí ruské zbrojní systémy. Jde o svérázný způsob „budování demokracie“?

Z mého pohledu to pro Rusko samozřejmě diplomatický neúspěch je, i když současně platí, že v posledních letech se Moskva v Libyi jako by rozkročila a na vztazích s rebelským maršálem Haftárem lehce ubrala a o to víc se sblížila s muslimsko-bratrskou vládou v Tripolisu. Snad aby si zajistila „win-win“ situaci, kdy nebude moci ve finále prohrát. Haftár se tak dnes vojensky opírá především o Spojené arabské emiráty, Egypt a Francii, mimochodem. Přitom ale platí, že i když Haftár dohodu o příměří nepodepsal, v praxi zastavení palby více méně trvá, takže ještě určitá naděje na nějaké urovnání existuje. Tím spíš, že vedle Ruska, které se stále tváří optimisticky, i Německo dál počítá s tím, že se v neděli sejde v Berlíně mezinárodní mírová konference a začne se dohadovat skutečný mír. Koneckonců, je vcelku pochopitelné, že konflikt, který trvá roky, nelze vyřešit „honem, honem“ během pár dní. Půjde se krůček po krůčku…  

A k tomu Iráku, je dobře, že budování demokracie dáváte do uvozovek. Na tom všem je totiž nejbizarnější, že USA tam v potu tváře a za cenu nepočítaně iráckých životů „budovaly demokracii“, a nyní odmítají vojensky odejít, i když je k tomu vyzývá irácký parlament, demokraticky zvolený podle pravidel, která po Saddámově svržení v Iráku prosadily právě USA. A místo odsunu hrozí USA různými sankcemi, zabavováním iráckých ropných účtů, rušením americké vojenské pomoci… Američanům se tím daří sjednocovat irácké nacionalisty s tamními šíitskými milicemi, což je svým způsobem majstrštyk. Možná jsou to ale jen takové „tanečky pro veřejnost“, protože před pár dny do Teheránu osobně zaletěl katarský emír a prý s sebou přivezl i americké poselství, které vzkazovalo něco jako: „buďte v klidu, válka nebude a v Iráku taky nezůstaneme dlouho“… Takže uvidíme, možná ještě před letošními americkými prezidentskými volbami. Možná je konec „budování americké ropné demokracie“ v Iráku už na dohled.     

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Zajímavé budou jistě výsledky aktuálního jednání ministrů obrany států NATO nebo víkendová konference o Libyi v Berlíně.