„Já si Karla Gotta vzpomínám ještě z doby, kdy se učil (tuším na elektrikáře) v novovysočanské Fišpance. Pamatuji na jeho první úspěch v různých soutěžích a také impozantní nástup na jeviště Semaforu, po odchodu Matušky, Pilarové aj. Potom ta léta po boku Jiřího a Ladislava Štajdla a konečně i první úspěchy v zahraničí,“ popisuje politolog Zdeněk Zbořil. „Vladimír Dvořák jednou srovnával Karla Gotta s Waldemarem Matuškou, ve své době dvě mimořádné stars ve svém oboru, a řekl, že „Gott je Bůh a Matuška je Waldemar.“ To platí dodnes, i když se doba změnila a oni se měnili s dobou. Oba mi ale připadali mezi českými někdy víc, někdy méně zábavnými písničkáři jako pěvci. Nakonec se znelíbil době, která žádné nové hodnoty nevytvořila, a začalo vadit, že už před patnácti léty Karel Gott upozornil na nebezpečí nevolených elit. A dokázal se od nich distancovat. Rozdával radost v nelehké době a na tom balkonu Melantrichu v roce 1989 stál vedle Karla Kryla právem. A přání k narozeninám? Aby si nevšímal českého národního sportu – závidět a pomlouvat. Dokonce, i kdyby měl zůstat sám, neznamená to nic jiného, než že je svobodný,“ vzkázal.

V neděli oslavila legenda naší populární hudby 80. narozeniny. A někteří si nebrali servítky. „Úspěch v jedné pracovní oblasti vůbec neznamená, že se jinak nebudete chovat poblázněně, nebezpečně. Karel Gott je sice kulturní legendou, ale když veřejně propaguje ty nejhnusnější konspirační teorie, tak dělá pro české extremisty a ruské destabilizační zájmy více práce než Aeronet a ‚Parlamentní‘ listy dohromady. Je to smutný konec,“ poznamenal na sociální síti Jakub Janda z Evropských hodnot. „Je zvláštní, že servítky si neberou zejména ti, kterým se z úst doslova valí splašky. A to, že to dělá právě pan Janda, jen dokazuje, že v jeho společnosti ‚nejméně nadaných z nenadaných‘ je nám ctí nebýt. Jak napsal Shakespeare: …už nevidět, jak je bita ctnost a vynášena nicka přeubohá…“  pokud nám to ovšem pan Janda dovolí,“ glosuje Zbořil.

Zařadil se mezi „zběsilé“

Hudební kritik Jan Rejžek před časem vzpomínal pro Seznam Zprávy na Karla Gotta v souvislosti s tím, jak jej zpěvák odmítl, když sbíral podpisy pod petici Několik vět. Rejžek podle svých slov čekal na mistra v průjezdu u měsíčníku Gramorevue, kam nesl pozvánku na své tehdejší padesátiny. „Znali jsme se, říkal jsem mu, že je tu taková petice a že asi ví, o co jde... A on povídá: za prvé, v tomhle smradlavém prostředí u popelnic, to opravdu ne. A víte, co se děje s Hankou Zagorovou, to opravdu nejde,“ vzpomíná Rejžek na Gottova slova. Gott tehdy petici na rozdíl od jiných umělců nepodepsal. Naopak podepsal Antichartu. Rejžek nebyl jediný, který připomíná Gottovo působení za minulého režimu.

„V jednom, asi zapomenutém, CV pana Rejžka je napsáno, že po roce 1969 začal pracovat jako elév v sportovní rubrice Jihočeské Pravdy. (Pro připomenutí tiskového orgánu Krajského jihočeského výboru KSČ.) Proto ta paměť. Ale jak říká název jedné jeho básnické sbírky (vydané také za normalizace), bylo to „Nic moc“. Zřejmě také proto se tak aktivně účastnil té SOS akce na jaře 1989 a později se zařadil mezi ‚zběsilé‘. Některé lidi nikdo k podpisu Anticharty nezval, ale neměli by se proto ucházet díky své výřečnosti o legitimaci třetího odboje,“ komentuje Zbořil.

Prezident Miloš Zeman zaslal Karlu Gottovi k jeho 80. narozeninám blahopřejný dopis. „Bezesporu jste čelným generačním představitelem poválečné zlaté éry československého a českého umění,“ psal prezident v dopisu, který zveřejnili na tn.cz. „Zeman si v dopise Gottovi neodpustil lehký políček vůči jiným umělcům, které nazval ‚uměleckými loutkami, které jsou ztraceny na prknech, která znamenají svět‘. Vytýká jim, že se zaměřují na ‚pseudopolitické plky‘,“ psali. „Myslím, že už jsme jednou v PL citovali slova Josefa S. Machara z roku 1905 (?) na obranu nenávistně kritizovaného profesora filosofie Františka Drtiny: ‚U nás doma, v Čechách, se spousta věcí nedaří. Ale jedna věc se podaří téměř vždy. Až uděláš dobře nebo špatně, vždy se najde nějaký darebák, který na tebe zpoza rohu, chrstne škopek pomejí.‘
Cituji po paměti, za smysl ale ručím. Mj. i proto, že si ho dnes stále častěji musím připomínat. Za klíčová slova tohoto citátu pak považuji darebák a zpoza rohu,“ komentuje politolog.

Šmarda? O maturu ani tak nejde

Kauza Staněk jde do finále. Prezident Miloš Zeman je připraven k 31. červenci vyhovět návrhu premiéra Andreje Babiše a odvolat ministra kultury Antonína Staňka. Ohledně navrhovaného Staňkova nástupce Michala Šmardy Zeman vyčká na rozhodnutí pondělního předsednictva ČSSD, neslíbil ale, že ho bude respektovat. Podle Hamáčka platí, že kandidátem ČSSD na ministra kultury zůstává Šmarda. „Pan Hamáček ještě v sobotu říkal s neústupností, která jindy u reprezentantů ČSSD nebývá zvykem: Buď Šmarda s maturou, nebo odchod z vlády (Právo, 13.7. t. r.). Myslím si ale, že o tu maturitu nebo univerzitní vzdělanost ani tak nejde. Spíše se zdá, že pan Hamáček zkouší svalit odpovědnost za krizi v ČSSD na předsedu vlády, nebo dokonce na prezidenta,“ říká politolog. „Vypadá to tak trochu, že máme vlády dvě. Jednu, které předsedá Andrej Babiš, druhou v čele s Janem Hamáčkem, ale ta ho zas tak celá neposlouchá. Sám pan místopředseda vlády zmínil, že je pod tlakem pánů Dolínka, Chovance, Andrta, Štěcha, kteří mu jeho vlastními slovy ‚klepou žebříkem, dokud nespadne‘. Chtělo by se říct, že nejen panu Hamáčkovi, ale i panu Šmardovi, není takových ‚přátel‘ co závidět,“ dodal.

Sociální demokraté hodnotí výsledek páteční lánské schůzky rozdílně. Rozhodovat o setrvání ve vládě budou dnes na předsednictvu. „Jak také jinak. Co člen vedení, nebo dokonce i co se týká pospolitosti řadových členů, to jiný názor téměř na všechno. Hlavně, že všichni vědí, o čem se v Lánech mluvilo. Nebo že by nevěděli a jen tak, jak je v této straně zvykem, mluvili do větru? To by znamenalo jen jediné, že totiž svou vnitrostranickou krizi, kterou se za pomoci letních komentátorů snaží změnit v krizi vládní, a pan senátor Czernin dokonce ústavní, prožívají v stranickém zákulisí. A hledají, ale nenacházejí dokonce už ani nikoho, kdo by chodil do divadla nebo na koncerty. Doby Pavla Dostála, kterému někteří jeho současníci si dovolili vytýkat provincionalismus, jsou dávnou minulostí,“ uvedl politolog.