V neděli má vrcholit seriál Volha, který pojednává o „vyčuraném“ řidiči Československé televize Pekárkovi. Když odhlédneme od smyšleného osobního příběhu, jak podle vás seriál zachycuje prostředí normalizační ČST, kterou jste sám zažil?

Nikdy jsem neměl rád televizní seriály. Ani Nemocnici na kraji města nebo majora Zemana. Ale musím říct, že to, jak to dělají na Netflixu a podobně, se mi líbí. Sérii Volha řadím k tomuto typu produkce. Jen mě irituje, že je o prostředí, kde jsem strávil značnou část života, a série z něj dělá karikaturu. Ale i kdyby si i takhle dělali legraci třeba z Green Dealu, přiznám jim to právo. Jenže to je ohledně legrace pro ČT tabu. Nebylo by to v souladu s Bruselem.

V seriálu to vypadá, že kamkoliv televize přijela něco natáčet, vždy kolem toho bylo obrovské pozdvižení pro celé město. Skutečně tehdy měla televize až tak „exkluzivní“ pozici?

Televize byla fenomén. Lidé, kteří v ní pracovali, měli „exkluzivní“ pozici. Takový to: Jakej je Karel Gott? Jo, Kája je dobrej kluk, tuhle jsem si s ním dal čouda…, fungovalo a daly se s tím balit holky, to je fakt. Ale zase člověk musel být dostatečnej primitiv, aby to dělal. A prostředí televize pro takový lidi primárně nebylo.

V seriálu také můžeme u hlavní postavy sledovat, že ČST jako velký podnik se širokým spektrem aktivit představovala mnoho příležitostí k různým soukromým kšeftům a přivýdělkům. Do jaké míry se tato linka zakládá na realitě?

Do dneška to tak funguje. Když si něco zpracováváte v kapacitě nějakého pracoviště v televizi, používáte techniku, kamery, zařízení… Nikdo nemá šanci kontrolovat, jestli tu práci děláte pro nějakou interní zakázku, anebo na kšeft. Vždycky se to dá udělat tak, že se váš kšeftík sveze s nějakou oficiální zakázkou.