Před pár dny jsme si připomínali události 17. listopadu. V kalendáři máme u tohoto státního svátku napsáno Den boje za svobodu a demokracii. Je třeba za obojí v Česku ještě bojovat, nebo už byl boj dobojován?
Myslím si – paradoxně –, že obojí je svým způsobem správné. Jen se odpovědi liší v čase. Po revoluci v listopadu 1989 byly demokracie a svoboda obnoveny v plné míře. Oprávněně se dalo říci, že je dobojováno. Prozíravější lidé však už tehdy zdůrazňovali, že ostražitost je namístě vždy a nikdy se v ní nesmí polevit. Protože politici, kteří nedokážou argumentovat a smysluplně, srozumitelně mluvit k lidem, se budou vždy ucházet o teplá místa. Takoví politici neustále kážou lidem o demokracii, ale svoboda, hlavně svoboda slova, je pro ně úhlavním nepřítelem, neboť chtějí, aby byly veřejnosti prezentovány jen jejich názory. Demokraté tedy nesmějí nijak polevit v ostražitosti vůči těmto falešným rádoby demokratům.
Bohužel varování prozíravých se ukázala jako zcela namístě. K moci se dostala přesně tato garnitura rádoby demokratických politiků. Za vydatné pomoci uječených ideologických aktivistů v neziskovkách i v části médií a ideologicky zaslepené Evropské unie jsou v čele tažení proti svobodě slova, a tím i proti demokracii. Takže je bohužel opět čas na jasnou obhajobu svobody. Jen je špatné si plést obhajobu se svým strachem proměněným do iluze reality. Mám tím na mysli fakt, že dnes ještě do velké míry stále svobodu slova máme. Důkazem je i tento náš rozhovor. Na druhé straně je ale postupně okrajována, lidé kvůli svým názorům přicházejí o zaměstnání, nemalá část veřejnosti se nechala „zaštěkat“ různými propagandisty a podřídila se autocenzuře. Jenže autocenzura je tou nejhorší formou cenzury. O tom, že u nás bují, svědčí i řada průzkumů veřejného mínění. Takže musíme znovu bojovat za ubránění demokracie i svobody slova a její opětovné rozšíření. Protože s hrozbou ztráty svobody je to jako s hrozbou popravy. Člověk se musí bránit ve chvíli, kdy mu poprava hrozí, a ne až přijde o hlavu.
Před 35 lety toužili lidé po svobodě a té se jim následně dostávalo měrou vrchovatou. Pokud by se nám jí v posledních letech dostávalo méně, proč by potom lidé nevyšli na náměstí a neskandovali „svobodu, svobodu“ jako v polistopadových dnech roku 1989? Když k tomu nedochází, neukazuje to, že pocit nesvobody či „méně svobody“ má jen malá či okrajová část společnosti?
Měla by Česká republika přistoupit k BRICS?Anketa
To je těžká otázka, a tudíž nelehká odpověď. Osobně jsem přesvědčen, že v hloubi duše touží po svobodě bez výjimky každá lidská bytost. Dokonce tak, že to je jednou z ústředních pohnutek jejího myšlení a činů. Jenže to má mnohá úskalí. Někteří jsou sraženi k zemi už v dětství, kdy jsou vedeni bezmála diktátorsky v rodině nebo i ve škole. Pak si zvolí jako svou sociální strategii ústupnost, podřízení se. Jiní se podvolí až v dospělosti kvůli manželovi, manželce, zaměstnání, protože hypotéka se z něčeho platit musí, že ano. Ale touha po svobodě v nich zůstane, což je dostává do stálých rozporů mezi vnějším světem, stylem života, přijatými myšlenkovými stereotypy a vnitřním puzením ke svobodě.
A do toho vstupuje ještě naše současné vnímání. Všichni lidé si myslí, že mají pravdu ve svých názorech, vnímání jiných lidí, společnosti, světa. Jenže nemají. Kdyby všichni zastánci i těch nejrozdílnějších postojů měli vždy ve všem pravdu, nemohla by nikdy v ničem žádná pravda existovat. To jsou samotné základy logiky.
Protože se lidé domnívají, že mají, znají pravdu, tak ji nehledají. A to je velký problém, neboť současně chtějí do všeho mluvit. Ovšem pravdu lze hledat jen prostřednictvím odhalování VLASTNÍCH omylů. Dnes však všichni odhalují – skutečné i domnělé – omyly těch druhých... Jen ne své vlastní.
Odhalit nebo přiznat si vlastní omyly není určitě nic příjemného. Od koho lze takovou sebereflexi očekávat?
Aby člověk mohl prohlédnout své omyly, musí myslet. Opět, každý se domnívá, že myslí. Také to je omyl, jeden z vůbec nejrozšířenějších. Už před pár tisícovkami let bylo poznáno a dokázáno, že skutečné myšlení je takové, které je vedeno základními myšlenkovými principy. Ty však už skoro nikdo nectí a také je už prakticky nikdo ani nezná. Takže mnozí žijí v iluzi, že myslí, ale namísto myšlenkových principů jsou vedeni jen emocemi, egoismem. Což je jen umělá a výsostně omylná nápodoba, iluze myšlení. Moudří lidé tomu říkali třeba „degenerované myšlení“. Jenže ego jim brání si to přiznat. Takže vytrubují do okolí, že myslí, ale jsou vedeni jen názorovými, ideologickými stereotypy.
Psali jsme:
To všechno je dávno známá věc. Pro demokratickou společnost se ale stane smrtelně nebezpečnou ve chvíli, kdy jednotlivec nebo část společnosti prohlásí své názory za jedinou pravdu a začne útočit na své oponenty ve snaze je umlčet, potřít, kriminalizovat. Přesně to je začátek konce každé demokracie. Pokud se tomu lidé dostatečně razantně nevzepřou. Třeba jako v listopadu 1989.
Mezi ty, kteří poukazují na úbytek svobody v zemi, patří Společnost pro obranu svobody projevu. Ta uprostřed minulého týdne ocenila instituce a osobnosti, které se podle názoru poroty dlouhodobě stavějí na podporu svobody projevu. Tuto informaci takřka všechna média před veřejností utajila. Jaké pro to máte vysvětlení?
Vychází to z výše zmíněného nemyšlení coby důsledku názorových či ideologických stereotypů. Pro většinu politiků a novinářů – o aktivistech vůbec nemluvě – je nejpohodlnější přijmout nějakou ideologii, do té se zaklesnout a pak už ji jen více či méně zuřivě bránit. Pak se může člověk krásně sebeprožívat jako úžasný, hodnotný člověk, lepší než ti ostatní. A nemusí myslet. Respektive nemusí skutečně myslet, viz předchozí odpověď. Když však člověk nemyslí, pak se neustále střetává s realitou. V určitou chvíli je mu to tak nepříjemné, že pocítí potřebu s tím něco dělat. Avšak začít opravdu myslet by znamenalo třeba odhalit, v čem všem jsem se mýlil a také jak jsem druhým lidem nebo i celé společnosti ublížil. A to už bych se nemohl sebeprožívat jako moderní, lepší, prospěšný člověk. Takže se většina takto postižených ideologů rozhodne, že když už něčemu uvěřili a nebyli sami, tak to musí být pravda. A namísto snahy o poctivé myšlení vynaloží svou energii na potírání jiných názorů, které je tak otravují.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Zkusil byste dát tomuto základnímu, stručnému vysvětlení konkrétnější podobu?
Konkrétně to vypadá tak, že když nějaký jednotlivý nebo kolektivní ideologický guru – je jedno, jestli premiér Fiala nebo Evropská unie jako taková – říká, že svoboda slova není ohrožena, tak to sakra musí být pravda, i kdyby mi realita ukazovala stokrát denně pravý opak. Takoví lidé jsou schopni chodit bez deštníku ve slejváku, a když Leyenová řekne, že dobrý člověk je pořád suchý, tak se tváří, že jsou od hlavy k patě suší jako velbloudí trus, i když z nich voda crčí jako z vodníka. Takže takový novinář, jakmile zahlédne zprávu, že někde byl kdosi oceněn za obhajobu svobody slova, tak mu hned naskočí bruselsko-fialová mantra, že máme skvělou svobodu slova, a ti ocenění i jejich oceňovatelé jsou špatní lidé, dezinformátoři a strašiči, jejichž názory se nemusím, ba možná ani nesmím vůbec zabývat. Vždyť je tak snadné se otočit zády k realitě a dosadit si namísto svého svědomí (když už nechci myslet) nějakého neomylného politruka, třeba Leyenovou…
To slavnostní udílení cen moderovali koncertní pěvkyně, mezzosopranistka Martina Kociánová a herec Marek Vašut, kteří se ke svobodě v zemi vyjadřují kriticky. Přidat k nim můžeme ještě Petra Zusku, významného choreografa mezinárodního renomé, ale jinak je umělecká branže v tomto směru zticha. O umělcích se říkalo, že jsou něco jako „svědomí národa“ a ozvou se ve chvílích, kdy se ve společnosti děje něco nesprávného. Nepotvrzuje to jejich mlčení často prezentovaný názor politických špiček, že si ohledně svobody nemáme nač stěžovat?
Nepotvrzuje, naopak ho vyvrací. Má to dvě roviny. Jednak tvrzení o umělcích, že jsou „svědomím národa“, je naprostý nesmysl. V umělecké branži se vyskytují lidé se svědomím stejně často jako mezi prodavači buřtů, politiky, novináři, úředníky, vojáky, policisty, kuchaři, zametači ulic nebo – přiznejme si to – mezi prostitutkami. Stačí se podívat na dvě totality v uplynulé stovce let. Kolik umělců sloužilo nacismu a komunismu? Kolik jich na povel hajlovalo nebo pronášelo veřejné zdravice na oslavu komunistů? Kdo z nich vyslyšel své svědomí – pokud ho měl – a ozval se? Byla jich hrstička a skoro všem chodíme dávat na hrob kytky, protože je hnědý nebo rudý režim nemilosrdně sejmul. Těch si oprávněně vážíme včetně několika jedinců, kteří to přežili. Ale opravdu masivní vystoupení umělců proti skutečným nepravostem jsme mohli pravidelně zaznamenat až ve chvílích, kdy už prakticky nic nehrozilo. To je jedna rovina.
Druhou rovinou je, že samozřejmě i mezi umělci jsou vnímaví a stateční lidé, kteří se nebojí vystoupit i v dobách, kdy to pro ně není tak úplně výhodné, kdy se přinejmenším ve vzduchu vznášejí nějaká rizika. Ti pak mohou být po právu označováni za „hlas svědomí národa“, jakkoli často pohříchu až za dlouhý čas, v horším případě posmrtně. Ke zmíněnému výčtu několika statečných umělců bych přidal určitě i režiséra Jiřího Stracha, scenáristu a dramaturga Marka Dobeše, herce Michala Gulyáše a našlo by se jich jistě víc. Ti všichni vnímají hrozby svobodě slova, a nejenže pro jejich zachování pracují třeba v médiích nebo na svých uměleckých dílech, ale dělají i něco víc. Chodí mezi lidi a mluví s nimi. Například má kolegyně Martina Kociánová jezdí už rok po celé zemi s různými hosty. Třeba už tento čtvrtek bude v Kolíně s Jaroslavem Duškem a profesorkou Annou Hogenovou. Se stejnými hosty bude ještě v pátek 6. prosince v Brandýse nad Labem. To je neocenitelné, protože žádné médium, s jakkoli velkým dosahem, nemůže úplně a plnohodnotně nahradit osobní kontakt z očí do očí a od srdce k srdci. Ten byl vždy v minulosti, stále je a vždy bude i v budoucnosti tou nejdůležitější komunikací vůbec. Ničím nelze nahradit osobní, vzájemné sdílení, přímou zpětnou vazbu, možnost reakce a diskuse.
Podle prezidenta Petra Pavla nedávné volby v USA ukázaly, jak zranitelná může být demokracie jako systém i v zemích, kde je dlouhodobě zavedená. Při besedě se středoškoláky uvedl, že je to způsobené menším zájmem lidí o to, co se děje, jejich menší informovaností, a tím pádem větší náchylností nechat se manipulovat, případně trochu vystrašit a pak strach obrátit proti někomu konkrétnímu. Ukázalo tedy zvolení Donalda Trumpa zranitelnost americké demokracie?
Opět je to opačně. Musím říct, že takové výroky mě mrzí zejména z úst hlavy státu, protože svědčí o nepochopitelné neznalosti principů demokracie a svobody. Neznalost těchto principů třeba u zelináře Karla nebo domácí kutilky Mařenky by nebyly nikterak závažné, ale u prezidenta jsou dost na pováženou. Americká demokracie ukázala naopak svou sílu a pevnost, když lidé, zděšení sociálními experimenty demokratů, přišli a hodili hlas tomu, o němž věřili, že zastaví rozlézající se socialismus a útoky na svobodu.
Nesmyslem je i tvrzení o menším zájmu lidí. V Americe je atmosféra úplně opačná, o politiku se začalo zajímat výrazně více lidí, než tomu bývalo v klidnějších časech. Jen se v době internetu už nedá zájem měřit sledovaností televizních zpráv a čteností hlavních novin. Lidé, žijící ve Spojených státech, sami říkají, že letos byli politikou vybuzeni i mnozí z těch, kdo ji dříve ignorovali.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
A jak se dají brát Pavlova slova o menší informovanosti, větší náchylnosti nechat se manipulovat a o vyvolávání strachu?
Ta jsou asi další nepravdou. Říkám záměrně „asi“, protože nevím, jak to pak prezident myslel. Chtěl tím říci, že ideologicky pokřivená média, šířící daleko více propagandu než informace, manipulovala s občany? S tím bych tedy souhlasil. Ostatně některá média se k tomu sama přihlásila… Navíc, zapomněl už pan prezident na nestoudné lhaní demokratů, jež otřásalo Amerikou celé roky? Třeba o spolupráci Trumpa s Ruskem, což se ukázalo být nechutnou lží vyrobenou v kampani Hillary Clintonové? A nebyla to jediná vylhaná kampaň proti Donaldu Trumpovi.
A slova o šíření strachu? Probůh, ten v Americe nemusí nikdo šířit, lidé ho prostě mají i bez nějakého zvláštního přičinění novinářů. Vidí, do jakých extrémů ve svých požadavcích zacházejí ideologičtí aktivisté. Vidí, jak jim jdou politici z Demokratické strany na ruku. Vidí, co se děje ve školách, na ulicích, na hranicích s Mexikem. Vidí, jak jsou opět zatahováni do válečných konfliktů, na které jsou vynakládány astronomické sumy peněz. Přitom každý vidí, na co by tyto peníze mohly být použity mnohem účelněji. Právě demokraté jsou přímo mistry ve strašení a následném otáčení strachu lidí proti vybájeným nepřátelům, mezi které také neomylně řadí normální, konzervativně smýšlející lidi, především jejich politické a lidové mluvčí.
Co mohou ty příští „čtyři roky s Trumpem“ přinést ohledně svobody a demokracie Spojeným státům?
Těžko říci. Pokud Donald Trump splní to, co slíbil třeba v oblasti svobody slova nebo očisty veřejných úřadů od ideologů, korupčníků a lobbistů, bude to pro Ameriku velká úleva. Pro normální, nezaslepené lidi to může znamenat další naději, že svoboda v demokracii může zvítězit, i když její likvidátoři už se vidí, jak tančí na jejím hrobě. Chci věřit, že svět si bude moci oddychnout a snad i odpočnout od krvavých válečných konfliktů hrozících přerůst v něco mnohem většího a destruktivnějšího. Minulé volební období Donalda Trumpa by takové naději nasvědčovalo. Ale předbíhat událostem se nemá. Trump má své plány, to je jisté, ale jak říká starý aforismus, chceš-li boha rozesmát, sděl mu své plány…
Psali jsme:
I tak, jak Trumpovo zvolení prezidentem může ovlivnit ostatní svět včetně Evropy, jejímž mnohým představitelům se volební vítězství republikána ani trochu nezamlouvalo?
Evropě nepřinese Trumpova vláda nic zvláštního kromě oné zmíněné naděje, že svobodu je vždy potřebné hájit, i když ze sebe její nepřátelé dělají neporazitelnou sílu. Pro Evropu to vůbec vypadá dost blbě. Nová Evropská komise, soudě podle dosavadních nominací eurokomisařů, bude dokonce ještě horší a ideologicky fanatičtější než ta dosluhující. Trumpovi se může podařit znovu vybudit a rozhýbat hospodářství, ale Evropa bude chřadnout, pomalu v bolestech chátrat, propadat se do hlubin a sledovat vzdalující se záda Ameriky a mnoha dalších zemí. Stačí se podívat na zprávu bývalého prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho, kterou vypracoval a představil na žádost předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Měla to být analýza, jak zvýšit konkurenceschopnost Evropské unie. Řada jeho postřehů a popisů stavu je správných, nerozporovatelných. Ale jeho doporučení se čtou jako zlý sen. Stručně řečeno: Draghi zcela vážně navrhuje, aby všechno to, co zavedlo Evropskou unii na sestupnou trajektorii snad ve všech oblastech života lidí, bylo ještě posíleno, intenzivněji vymáháno a aby k tomu Evropská komise dostala ještě větší pravomoci. Takže budoucnost má vypadat tak, že ideologicky nejzaslepenější europolitici se navíc ještě ohluší a připraví o čich a hmat – o schopnost myšlení nepřijdou, té se zbavili už dávno – a k prosazování svého fanatismu dostanou ještě větší moc rozkazovat, zakazovat a trestat. To už snad není ani zlý sen, ale spíše noční můra.
V Česku se tradičně mezi lidmi i politiky obdivně vzhlíží ke Spojeným státům. Může nám Trumpovo vítězství v něčem pomoci? Nebo už jsme si na progresivistický krunýř Evropské unie tak zvykli, že se ho ani nebudeme chtít pokoušet zbavit?
Bude-li uskutečněno eurošílenství, o kterém jsme mluvili před chvílí, pak se můžeme kvůli ekonomickému propadu a bortící se životní úrovni Evropanů dočkat doslova čehokoli. Od úprku evropských firem kamkoli jinam – do Ameriky, Číny, Indie – přes občanské nepokoje a sociální bouře až po občanskou válku. Jistěže část občanů propadne ještě větší skepsi a apatii. To je na začátku bouřlivých časů vždycky normální. Ale Evropská unie pod vedením nové Komise udělá – jak se zdá – opravdu snad úplně všechno, aby lidi z apatie dostala. Ne snad tím, že by začala vládnout dobře a vrátila všechny důležité pravomoci národním státům, z toho ji vážně nepodezírám. Ale když začne utahovat šrouby zvýšenou rychlostí, jak má v plánu, pak na sebe různé výbuchy včetně erupcí násilí nenechají dlouho čekat. Stačí se podívat na to, co se už nyní děje v Německu, Británii, ve Francii, ve Švédsku a v dalších zemích. Až to zesílí a přijde i k nám, pak budou lidé probráni z apatie: když toho nebyli schopni svým myšlenkovým úsilím, tak budou k aktivitě donuceni násilím. Jakmile dostanou pocit – a jak jsme o tom mluvili výše, spousta z nich jede hlavně na pocitech –, že jsou přímo ohroženi na majetku, zdraví nebo na životě, bude najednou tolik lidí vytrženo z letargie a nezájmu o veřejné dění, až se budeme divit, kolik lidí tady vlastně žije. Někomu k probuzení bude stačit už jen málo, jiní se proberou až po větších ranách. Ale hlad a řádící smečky znásilňujících, rabujících a zabíjejících zmetků v ulicích a v našich domovech jsou velmi účinným budíčkem i pro hluboce spící lidi.
Ale zpět k vaší otázce: ano, až začne být všem lidem hodně velké horko, takové, že ten oheň z požárů jednoho odvětví našich životů za druhým už ani demagogové z Evropské unie nedokážou vydávat za ozdravnou rekreaci, tak se mohou Evropané upnout k naději, že také jim pomůže nějaký Trump. Má to však dva háčky. Za prvé je otázkou, jestli by v tom šíleném systému Evropské unie vůbec něco zmohl. A za druhé by se takový evropský Trump musel nejdříve objevit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Prokazuje prezident Petr Pavel svými výroky k výsledkům voleb v USA neznalost principů demokracie a svobody?
autor: Jiří Hroník
