Lze záměr ministryně financí Aleny Schillerové zvýšit spotřební daně z lihu a tabáku a daň z kurzových sázek vnímat v tomto případě jako oprávněný nástroj státu použít daň k omezení určité aktivity, chování či spotřeby, nebo je to důsledek velkorysého zvyšování sociálních mandatorních výdajů a nepodloženého nárůstu platů ve veřejném sektoru? A jak pádný v té souvislosti je její argument, že se spotřební daň na alkohol nezvýšila od roku 2010, zatímco inflace i průměrné mzdy rostou?

Z ekonomického pohledu vždy má smysl zvyšovat takovou daň, které se lidé nemohou vyhnout. Pokud byste, dejme tomu, uvalili daň na mandle, lidé by začali kupovat místo nich lískové oříšky, takže byste nevybrali vůbec nic. Tudíž vlády vždy uvalují daň buď na nezbytné suroviny, jako jsou pohonné hmoty, anebo na návykové komodity, jako jsou alkohol nebo tabák. A protože to nezní moc hezky, říct lidem „zdaňujeme vám vaši závislost, abyste museli platit jak mourovatí“, tak namísto toho se vždy vlády po celém světě zaklínají bohulibými úmysly a snahou napravit závislé hříšníky… čili v tomto ohledu není chování české vlády nikterak výjimečné. Spíš je potřeba chápat to jako další ze série důkazů, že peníze na předvolební koblihy už hodně rychle docházejí, tak vláda tlačí čím dál víc na pilu, kde ještě nějaké vyštrachat.

Ta čísla jsou právě velmi zvláštní – není divu, že je leckdo označuje za překvapivá. Nesedí na nich dvě věci. Za prvé nejdou moc dohromady s vývojem v zahraničí. Aby český HDP táhl zahraniční obchod, a ještě průmysl, museli by jet slušným tempem naši nejvýznamnější odběratelé, tedy zejména Německo, alternativně vzdálenější země typu Itálie. Ale to se neděje, naopak řada zahraničních institucí neustále snižuje prognózy budoucího vývoje pro tyto země.