Vybavuji si, v jak dobrém rozmaru jste byl společně s dalšími autory začátkem března při křtu knížky Kronika doby covidové v karlínském divadle Kámen. Působili jste dojmem, že jste sice zachytili absurdity a neuvěřitelně omezující zásahy do života lidí během těch dvou let, ale už je to za námi a víc se to nevrátí. Přetrvává ve vás nadále ten optimismus, že žádné lockdowny, povinné roušky či respirátory ani nic podobného už nikdy zažít nemůžeme?

Bojím se, že jste možná díky veselé atmosféře nabyl nesprávného dojmu – možná jsme působili uvolněně, co také už dnes jiného zbývá, ale ono je to přesně naopak.
Celá anabáze s covidem určitě neskončila a na podzim přijde daleko tvrději – teď na jaře a v létě je to jen pomyslné povolení řetězů pro lidi.
Těch virů, které kolem nás přirozeně existují, jsou statisíce – jen těch lidských jsou popsány tisíce, a tak není problém se na jakýkoli zaměřit, začít ho sledovat jako covid a vyvolat v lidech strach a paniku. Vidíme to ostatně na roky starém opičím viru.
Daleko nebezpečnější je ale patrně chřipka, která tu loni vůbec nebyla, a lékaři, kterým věřím, se shodují, že letos udeří pravděpodobně daleko tvrději.
Rád bych se pletl, ale pro některé lidi s oslabenou a poničenou imunitou – třeba vlivem nezdravého životního stylu, očkováním, nebo nošením zbytečných respirátorů – to může být na podzim poměrně problematické. Stačí se podívat, co se děje ohledně chřipky v silně proočkované Austrálii…

Spousta lidí ale předpokládá, že se to nemůže opakovat už jen proto, že ve vládě jsou nyní lidé, kteří jako opozičníci proti těm tehdejším opatřením razantně vystupovali. Ale čas oponou trhnul a nová vládní garnitura proti vůli Senátu prosadila pandemický zákon, ministr zdravotnictví Vlastimil Válek schválil k použití třetí dávku vakcíny proti covidu pro děti od 12 let navzdory zamítavému stanovisku Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Veřejnosti pak po kapkách dávkuje sdělení, jak se na podzim budeme zase očkovat nebo nosit roušky či respirátory. Myslíte, že na plány ministra Válka dojde? Kdo by ho mohl spíš zastavit, nespokojenost lidí, nebo kolegové ve vládě?

Opět si myslím, že je to přesně naopak – od začátku proti nové vládě varujeme a dnes už nám spousta lidí, která je slepě volila a naletěla jim, dává za pravdu.
Nejsou stejně špatní jako Babiš – oni jsou mnohonásobně horší, a co by si člověk před rokem myslel, že je téměř nemožné, je dnes, bohužel, realita.
Za Babiše to bylo takové „české, usmolené”, ale oni jsou v tom, co dělají, bohužel, velice efektivní a EU svědomití. A to je myslím do budoucna pro tuto zemi velice nebezpečné…

Vy jste však především spisovatel, nikoli expert na covid. Přesto ale jako by se ho vaše knihy dotýkaly, a to i ty, které jste napsal před tím, než se covid prohnal světem. Začnu knihou Motýlí křik, která vám vyšla v roce 2018 a pojednává o elitách a spiknutích. Podlehl jste pokušení srovnávat to, co jste popisoval v knize, s tím, co se během covidové krize, jak bývá toto období označováno, skutečně odehrávalo? Nebo se i zamyslet nad tím, kdo ve skutečnosti rozhoduje o celé civilizaci, ekologii a našich životech?

Když jsem knihu Motýlí křik v roce 2017 psal, téměř rok jsem si k ní dohledával data a studoval různé mocenské spolky, jako třeba Bilderberg, který se každoročně schází.
Kniha, i když je žánrem thriller a příběh je vymyšlený, tak je v ní vlastně téměř 90 procent všech informací a faktů pravdivých a lehce dohledatelných.
Když jsem knihu dopsal, říkal jsem si – je to síla, ale co s tím člověk může dělat a navíc se ho to netýká. Ale uběhlo pár let a najednou se vše začalo týkat i nás.
Ty spolky se dnes jmenují jinak, ovládají politiky a přes ně celé země a už netají vůbec nic – naučili se dělat vše zcela veřejně a transparentně a říkají tomu třeba Green Deal, nebo Great Reset, ale když upozorníte na to, že to, co dělají, není úplně v pořádku, tak jste okamžitě označen za konspirátora, protože oni přeci přinášejí dobro.
Kdybyste se mě zeptat před pár lety, také bych si ťukal prstem na čelo, že to přeci nemůže být pár lidmi, firmami a penězi celosvětově řízená konspirace – ale když selžou všechna „normální” vysvětlení, tak je třeba začít, byť i jen připouštět, ta šílená a nepravděpodobná…
Když ovládáte média, tak totiž ovládáte veřejné mínění a s ním i pravdu.

Během těch dvou let jsme byli ukracováni na svých právech a svobodách. Vy jste se v další své knize Lustr pro papeže zaměřil na nesvobodu, lágry, udavačství. Našel byste i v ní s covidovou dobou nějaká podobenství, i když zákazy vycházení po 21. hodině, zákazy cestování mezi okresy, zákazy návštěv nejrůznějších zařízení bez potvrzení o očkování, různé lockdowny a další byly asi jen slabým odvarem proti podmínkám ve vězení Minkovice, kde se příběh odehrává?

Ono je to stále stejné – lidé jsou totiž stále stejní. A je jedno, jestli je to perzekuce Žida, nevinně odsouzeného kluka za komunistů, nebo někoho, kdo si nenasadí roušku a není očkován.
Pokud se totiž ve společnosti děje něco, co dovolí vylézt na povrch tomu temnému z lidské duše, tak zlu bohužel může podlehnout téměř kdokoli.
To zlo si dělají mezi sebou sami lidé – ti dozorci z Minkovic a Jáchymova z mé knihy, byli také tátové od rodin, kteří v blízkém Ostrově nad Ohří měli své rodiny, a ti tam dodnes žijí a nic se nestalo.
Však to známe i z nacistických dokumentů, že často ti největší sadisté z koncentračních táborů, byli doma vzorní rodiče.
Lidé se zkrátka nemění – jen jsou lépe oblečení a mají iPhony.
V tom jsou ty příběhy stále stejné a právě proto myslím, že jsou tak univerzální a Lustr pro papeže funguje na čtenáře skvěle i dnes.
Také je šílené, že o lágrech z padesátých let ví každý, ale co se dělo v sedmdesátých a osmdesátých letech, neví téměř nikdo a všichni jsou po přečtení šokováni.

Nedávno vám vyšla Archa knih, která pojednává o něčem podobném, co jsme tu mezi začátky let 2020 a 2022 zažívali. To jste se nechal covidem tak inspirovat a do jaké míry příběh odpovídá skutečnosti?

Je paradoxní, že Archa knih je také do značné míry o epidemii, ale já ji psal už v roce 2019, kdy o žádném covidu nikdo nevěděl. No a právě kvůli covidu se její vydání zpozdilo a nakonec vyšla až koncem roku 2021.
Je vtipné, že před vydáním jsem musel na několika místech upravit pasáže, ve kterých hlavní postava vypráví, že „došlo k bezprecedentním událostem, které neměly na světě obdoby – že se uzavíraly do karantén celé země…” – a právě tyto věci a opatření přitom byly v té době už naprosto běžné, takže to muselo z knihy ven.
Realita zkrátka dalece předběhla moji fantazii.

Vím, že na pultech knihkupectví se v září objeví vaše nejnovější kniha Válka se stromy, která se covidu také nevyhýbá, ale nechybí jí ani humor. Co byste o ní mohl prozradit?

Válka se stromy je zase něco úplně jiného – i ta parafráze na Válku s mloky není samozřejmě náhodná.
Knížka vypráví o podobenství a absurditách, které se kolem nás dva roky dějí.
Příběh je o stárnoucích manželích Novákových, kteří si užívají svůj poklidný maloměstský život, dokud si osud neusmyslí, že jim ho – stejně jako dalším osmi miliardám lidí – úplně převrátí naruby, protože zkrátka začnou padat stromy.
Banální a vlastně vtipná událost, která ale dokáže roztočit vír naprosto absurdních událostí, kterým rodina musí čelit.
A ochranné přilby jsou jen začátek…

Nemyslíte si, když jsou umlčována některá média, když Úřad vlády rozjel iniciativu, ve které vyzývá občany k nahlašování dezinformačních či jinak nevhodných textů a povzbuzuje je k tomu ujišťováním, že rozhodně nejde o „práskačství“, že by mohlo dojít i na beletrii nebo literaturu obecně?

Před rokem bych vám řekl, že je to hloupost, že se to nestane a že žijeme v demokratickém světě, kde to, co se prodává určuje ruka trhu, ale dnes?
Poté, co soukromé firmy cenzurují sociální sítě, aby se zalíbily vládám? Kdy soukromá firma u nás zakazuje weby jiných soukromých firem – bez soudního příkazu – prostě „jen tak”, protože je to dle nich dobře a odpovídá to té správné „pravdě”?
V době, kdy se lidé bojí promluvit a JEN za jiný názor se vyhazuje z práce?
Bojím se, že dnes je to stále více reálné, že brzy dojde i na literaturu.
Nebude to samozřejmě nikde vyvěšeno – za komunistů také nebylo přímo napsané, co se smí a nesmí – ale tak nějak se to vědělo a lidé i vydavatelé měli sami autocenzuru a tušili co „by se nemělo”.
Dnes tedy Tománka pravděpodobně nikdo nezakáže, ale ono stačí, že vydavatel nebude chtít jeho další knihu, což už jsem vyřešil tak, že si knihu po letech spolupráce s Albatrosem vydávám sám jako nakladatel, ale pak může jít cenzura ještě dál a pak už ji třeba nebude chtít ani distributor a nakonec ani knihkupec.
Těch cest, jak někoho umlčet, je přeci tolik…