Vy jste podal pozměňovací návrh zákona ke státnímu rozpočtu, který by přesunul výdaje na dotační program „Podpora neziskových organizací zabývajících se rovnými příležitostmi žen a mužů“, který činí na příští rok sedm milionů korun, na výdaje ministerstva školství k podpoře sportu. Strhla se o tom bouřlivá debata. Ale než se k tomu dostaneme, co vás vlastně k podání tohoto návrhu přimělo? Co byl zásadní moment a zjištění?

Každý poslanec dostane v rámci svého výboru, kde pracuje, podrobnou část státního rozpočtu, který má prostudovat a zaujmout k němu postoj. Mně se do rukou dostal návrh rozpočtu Úřadu vlády, který mám jako poslanec schvalovat v rámci petičního výboru, a právě zde je rozpočtová kapitola na dotační program rovných příležitostí. Podíval jsem se tedy na podpořené projekty od roku 2015, kdy program vznikl, přečetl výroční zprávy podpořených organizací a prostudoval také aktivity, kterými se zabývají. Dospěl jsem k názoru, že těch sedm milionů se dá využít i jinak a že pro takový rozpočet zvednout ruku nemůžu, proto jsem navrhl přesunout peníze do sportu, kde naopak rovné prostředí mezi ženami a muži je.

Vystoupil jste v pátek také na jednání Poslanecké sněmovny a vysvětlil, že „rovné příležitosti žen a mužů o peníze určitě nepřijdou, protože jen v rámci sociálního fondu Evropské unie, operačního programu Zaměstnanost, byly v roce 2016 vypsány tři výzvy podporující rovné příležitosti žen a mužů, ve kterých bylo vyčleněno 678 milionů korun. Pro rok 2018 je vyčleněno dalších 210 milionů korun.“ Myslíte si, že na tyto účely by tedy vůbec neměly jít peníze z českého státního rozpočtu? Můžete ještě podrobněji vysvětlit, proč by neměl stát podporovat tyto aktivity?

Pokud se nadále budou tyto prostředky utrácet na tištění brožurek, letáčků a na genderové audity, které se hodí do šuplíku, budou se za ně pořádat soutěže pro uvědomělé muže a soutěže o nejsexističtější reklamu, tak ne. Podobné kratochvíle ať sponzoruje soukromý sektor, ale ne stát. Dotace pro neziskový sektor mají přece sloužit k zajištění služeb, které stát neumí adekvátně zajistit, např. na péči o handicapované osoby. Pak si tyto služby v uvozovkách objedná u neziskové organizace. Tady prostor pro gender aktivity a roli státu nevidím. Bavme se o tom, že třeba v pracovní oblasti máme nějaké nedostatky a ženám by ulehčily život zkrácené úvazky na mateřské nebo rodičovské dovolené – to je legitimní diskuse a tady veďme debatu. I tyto věci ale mají být prosazovány skrz politické strany, ale nikoliv prostřednictvím neziskových organizací.

Ve Sněmovně jste zmínil k výdajům pro rok 2017, že podpořeny byly: Stručná historie žen v umění a jejich současnost, zapojení žen do snižování dopadů klimatické změny, soutěž Genderman. Naopak, do čeho nešly? Komplexní řešení domácího a sexuálního násilí, Šance pro všechny – Domov bez násilí. Určitě jste se zajímal o to, co konkrétně tyto projekty přinesly společnosti. K jakému závěru jste ve jmenovaných případech dospěl?

Že to je přesná ukázka toho, jak si někdo bere oběti domácího násilí jako rukojmí. Mně totiž bylo vyčítáno, že tímto návrhem beru peníze právě obětem domácího násilí. Například onen projekt „Stručná historie žen v umění a jejich současnost“ uspořádal výstavu na téma fenoménu kultury znásilnění a veřejnou diskusi. Následně prošel Prahou průvod deseti lidí s maskami vepřů, kteří nesli nápisy „Nejsem sexistický prase“. Víc k tomu asi dodávat nemusím...

A co projekt Jileha 2017, který má na stránkách, na rozdíl od jiných, popsané i konkrétní zkušenosti žen, nebo Migrantky mezi ženami 2017, také tento projekt byl podpořen v roce 2017. Mimo jiné šlo také o projekt Čas na paritní demokracii – rovné zastoupení žen v politice, nebo Nová koncepce znásilnění ve světle Istanbulské úmluvy. Byly tyto aktivity placeny, podle vás, státem zbytečně, nebo tady vidíte nějaký smysl? Zvažoval byste kompromis? Podpořit byste jen některé projekty?

Projekt Migrantky mezi ženami 2017 by, alespoň dle výstupů, opět jen diskusní setkání, žádná reálná terénní práce s lidmi. Něco jiného už je Jileha 2017. To je bezpochyby zajímavý projekt, který je ovšem tak kvalitní, že nepochybuji o tom, že by uspěl v jiných dotačních titulech, protože má nějaký společenský přesah, mimo jiné také v jiných titulech právě na Úřadu vlády. A přesně o tomhle jsem mluvil i ve Sněmovně. Kvalitní projekty najdou uplatnění v jiných dotačních programech.

Jaký bude další postup? Daří se vám získat pro váš návrh podporu? A od koho ji předpokládáte?

Už v Českém rozhlase jsem řekl, že můj návrh měl především otevřít debatu, a to se myslím bohatě povedlo. Asi teď zklamu všechny, kteří ze mě udělali nějakého Juru Jánošíka, ale neběhám po Sněmovně a na potkání někoho nepřemlouvám, ať můj návrh podpoří. Otevírám tu diskusi s jednotlivými poslanci z různých stran, vysvětluji svůj postoj a předkládám argumenty. Hodně kolegů poslanců mě oslovuje, a s nimi si rád sednu na oběd a pobavíme se o tom. Není to ale o tom, že bych obcházel poslanecké kluby a v uvozovkách vykšeftoval podporu „něco za něco“.  Snažím se vysvětlovat, co mě k tomu vede, a argumentovat. Finální rozhodnutí je pak na každém poslanci a na jeho osobní odpovědnosti. Běhat za každým poslancem budu, až budu mít hotový zákon o sportu.

Do jaké míry je podle vás důležité vést veřejnou debatu a obecně se zabývat tématem rovných příležitostí mužů a žen? Jak vnímáte pozornost, která je tomuto tématu věnovaná v současné době?

Je to nesmírně důležité a osobně to pokládám za součást práce každého poslance. Nesmí to ale dojít do ultrakorektního stavu ve společnosti, kdy dáte své dceři pusu a jste veřejně obžalován z pedofilie, nebo do stavu, že se nebudeme oslovovat „dámy a pánové“. Tohle je stav, kterého docílila lobby agresivních feministek a neomarxistů v USA, kteří nenávidí tradiční rodinu a rozdělení rolí ve společnosti.

A mimochodem, právě tato minoritní skupina v ČR myslím hodně ublížila v rámci veřejného mínění lidem a organizacím, kteří a které to s rovnými příležitostmi myslí vážně, a pro které to není ideologická záležitost. Čili vidíme nějakou zkušenost, snažme se jí předcházet a zdravě diskutujme o tom, že ženy nemají stejné platové podmínky. Ne o tom, jaké jsou právní prostředky k tomu, aby si žena po porodu mohla odnést placentu a o tom, zda musí malá hospůdka v Horní Lhotě mít transgender toalety, či zda byl Rumcajs vykořisťovatel nebohé Manky...

Pokud se neziskový sektor očistí od té agresivní ideologie a začne se věnovat reálné práci, začne se scházet s politiky a předkládat argumenty či řešení, budeme ve správném bodě.

Obecně se může stát, že pokud bude váš návrh schválen, bude to pro některé neziskové organizace rána. Některé třeba nenajdou zdroje, z kterých by finance na provoz vykryly. Co s tím?

Budou muset obhájit svou existenci a hledat prostředky jinde. A tady se skutečně ukáže, které organizace jsou pro společnost přínosné, a které nikoliv. Teď použiju něco, co mi zase někdo někde vyčte, ale ve skutečnosti se ukáže, které organizace skutečně pouze parazitovaly na veřejných penězích, a ze kterých si prostě někdo udělal byznys. Ty organizace, které mají nějaký společenský přesah a dělají práci, která má smysl, peníze najdou. O tom vůbec nepochybuji.

S jakými reakcemi na svůj návrh se setkáváte, můžete je popsat?

Vesměs jsou to pozitivní reakce. Píše mi řada žen, které s tím návrhem souhlasí. Moc hezký byl e-mail od jedné paní, která se podepsala jako  žena, manželka, matka tří dětí“. Ta veřejná podpora toho návrhu je opravdu hmatatelná. Pokud přijde nějaký nesouhlasný e-mail, je buďto hodně vulgární nebo od žen, pracujících v neziskových organizacích. Řada ředitelek neziskových organizací také píše litanie všem dvěma stům poslanců o tom, jaký je Janda nelida, protože jim ustřihne penězovod. Pořád čekám nějaký e-mail od ženy, které skutečně nějaká ta podpořená organizace pomohla a pořád nic...

Teď něco prásknu na své kolegy ze Sněmovny. Spousta z nich mi vyjadřuje podporu, že jsem našel odvahu do toho jít a podporují mě, ale řeknou mi to někde potajmu v zákoutí nebo na záchodě. A v ten moment si říkám, no to jsme to skutečně dopracovali... Zase jsme v normalizaci, kdy něco nemůžeme říct veřejně, protože by nás někdo ukamenoval?

Poslankyně Markéta Pekarová Adamová uvedla v reakci na vaše vystoupení ve Sněmovně, že se těch sedm milionů korun v kapitole, která má už několik miliard, stejně ztratí „jako kapička v moři“, ale naopak pro problematiku rovných příležitostí mužů a žen bude značně chybět. Bude těch sedm milionů, pokud se vám je skutečně do sportu podaří přesměrovat, hrát opravdu důležitou roli? Kam konkrétně by mohly podle vás jít? A budete se snažit přesunout do sportu další peníze? Odkud?

Sport si v posledním roce prošel strašnou krizí (zároveň říkám, že oprávněnou), ale doplatily na to ty úplně nejmenší sportovní kluby, kde je znát každý halíř. To jsou kluby, kde se dělá všechno z dobré vůle a zadarmo, trenéry tady dělají po šichtě tatínci a když mají někde jet na turnaj, tak ještě zaplatí benzín do autobusu. Tam bych chtěl, aby ty peníze směřovaly. A věřte mi, že pro tyto kluby je sedm milionů sakra hodně.

Pokud mi někdo vyčítá, že ve sportu všechno spolykají bafuňáři, tak žije na úplně jiné planetě. Já byl ten první v řadě, který kritizoval vznik České unie sportu a všemožných aparátů, které požírají peníze určené sportovcům. Taky mi to bylo patřičně ještě jako sportovci vyčítáno a omlacováno o hlavu.

V tuto chvíli zároveň říkám, že přednější než shánět peníze je vznik zákona o sportu, který to sportovní prostředí narovná. Ale samozřejmě, už před volbami jsem říkal, že se za český sport budu bít a hodlám to dělat. Najdu-li příští rok někde podobnou rozpočtovou kapitolu, udělám stejný krok jako letos.