Nedávno jste byla s humanitární pomocí v ukrajinském Záporoží. Jak to vypadá na frontě?

Zaváželi jsme v rámci inciativy Project Hemingway humanitární pomoc pro rodiny, které zůstávají v takzvané červené zóně. Obhospodařují tam svá pole nebo prostě nemají kam jít. V tom pásmu jsou jinak vojáci, pro ně jsme vezli teplé oblečení a hygienické balíčky. Bojová morálka vládla dobrá, šlo o prapor tvořený převážně staršími dobrovolníky.

S vybavením už to tak dobré nebylo. Pořád platí, že pokud chtějí lepší výstroj a výzbroj, kupují si ji za své. Je běžné, že se přesouvají svými soukromými vozy. Jako sanitky slouží silniční dodávky a v tamním terénu zapadají. Prosili, ať v Česku zorganizujeme sbírku na malý bagr, jelikož zákopy kopou ručně. Na frontě to tedy vypadá skoro jako před sto lety.

Hodně se tam z Česka posílají civilní drony, které tam na koleně mění na válečné stroje. Funguje tahle podpora ukrajinské armády?

Je tam zákopová válka, jsou od sebe třeba i méně než sto metrů, snaží se k sobě prokopat tunely. A do toho na sebe odhazují granáty pomocí FPV dronů. To nejsou žádné technologické výdobytky, ale ta nejjednodušší modelařina. V kompletaci těchto hraček z čínských stavebnic teď běží mezi Ukrajinou a Ruskem závody. Na bojišti se snaží vzájemně přečíslit. Ale nikdo nemění taktiku jejich použití, natož aby disponovaly umělou inteligencí a plnily nějaké sofistikovanější úkoly. Současně už si Rusové pořizují rušičky signálu, takže spousta dronů popadá včetně jejich vlastních.

Podle veřejně dostupných informací ztratí Ukrajina deset tisíc těchto dronů týdně. Z dronů se stala modla jako na začátku války z javelinů, ale v současné laciné podobě to není žádná zázračná zbraň. Jako člověk, který před deseti lety pracoval ve firmě, která už tehdy vyráběla profesionální drony třeba pro Škoda Auto nebo horskou službu, nechápu degradaci a opomíjení skutečných technologických možností moderních dronů.

O vojenské pomoci Ukrajině koluje hodně dohadů. Od špatného odhadnutí tamních potřeb a koordinaci dodávek přes existenci spekulantů až po každodenní korupci a kšeftaření na Ukrajině, kvůli nimž se dostává do správných rukou jen nepatrná část pomoci, a ještě s komplikacemi. Jak to tedy funguje?

Mně přijde, že tam chybí úplně všechno. Od osobní výstroje vojáků přes terénní vozy až po těžkou techniku. Aspoň tak jsem to teď na vlastní oči viděla. A když se podíváte na sbírky pro Ukrajinu, které tady pořádá nesčetně dobrovolníků a charit, tak stále dokupují lékárničky, puškovou optiku a noční vidění, teplou obuv a podobně. Tihle lidé to tam opravdu vozí a předávají z ruky do ruky vojákům z jednotky, kterou podporují.

Materiál se tedy musí ztrácet z komerčních dodávek a závozů velkých neziskovek, které putují někam do skladů a dál si je rozděluje ukrajinská strana. Konkrétní příklad mám z legie, kde zahraniční dobrovolníci museli podepsat převzetí pěti nočních vidění, ale dostali jen jedno. Další čtyři si mohli odkoupit za své. Peníze šly do kapsy šéfce logistiky. Je třeba, aby na to spojenci dohlíželi a vyvíjeli větší nátlak.

Do jaké míry se na vojácích odráží únava z dlouhých bojů a fakt, že ukrajinská ofenziva selhala?

Vojáci, s nimiž jsem mluvila, vykazovali dobrou náladu a bojového ducha. Minimálně říkali, že přes ně nepřítel neprojde. Od civilistů jsem slyšela, že už je to dlouhé. Obyčejné Ukrajince válka vyčerpává i proto, že z toho mála, co mají, posílají naturální přebytky nebo peníze armádě. Prakticky každá rodina tam někoho má a vypomáhá. Na Facebooku vídám hodně hejtů, ať se starají Ukrajinci, že jim není hanba stále natahovat ruce. To není fér. Ukrajinci jsou opravdu úplně vydaní a nemají kde brát.

Stále častěji se hovoří o míru. Podle jedněch půjde o mír řízený Kremlem s tím, že Ukrajina ztratí skoro třetinu svého území. Podle druhých by to měl být mír podmíněný požadavky Volodymyra Zelenského. Je však v situaci zcela rozbitých vzájemných vztahů a všeobecné nenávisti nějaký mír vůbec možný?

Nejsem politolog nebo vědma, abych tohle odhadla. Můj názor je, že část lidí by jakékoli ústupky vnímala jako zradu. Pak je otázkou, zda by neobrátili svůj hněv proti Kyjevu. Překvapilo mě, že Zelenskyj, který je populární u nás, mezi Ukrajinci tak oblíbený není. Skoro každý, s kým jsem mluvila, na jeho adresu utrousil nějakou kritiku. Zase je ale dobré vidět a slyšet, že Ukrajina je i v časech války demokratická země, kde se může na politiky normálně nadávat.

Po bojích se také rozšiřují zástupy válečných invalidů. V jakých podmínkách pak žijí?

Tohle mě osobně zajímalo nejvíce, protože se už deset let věnuji pomoci českým válečným veteránům. Chtěla jsem se tedy podívat, jak s těmi svými pracují na Ukrajině. Během cesty jsme navštívili rehabilitační centrum, kde jsme se dozvěděli, že stát proplácí šest týdnů rehabilitace. Jenže ta u vojáků po amputacích trvá několik měsíců až rok. Financují ji z darů a nemají žádný systém následné péče a rekvalifikace. Přičemž lidí se ztrátou končetin mají podle oficiálních čísel osmdesát tisíc, podle lékařů z rehabilitačního centra dokonce už dvě stě tisíc.

Invalidní důchody jsou směšně nízké, na naše kolem pěti tisíc korun. Povídali jsme si o tom i se starostou Novojavorivu, protože v jeho katastru jsou lázně, které usilují o přestavbu na další rehabilitační středisko. K využití pacientům nabízel městský bazén a stadion. Ale když jsem se zeptala, zda jsou tedy bezbariérové, odpověděl, že ne. Ukrajina není připravena na začlenění veteránů a nezvládne to bez mezinárodní pomoci. Tady vidím velkou příležitost pro Evropskou unii a evropské firmy.

Ostatně ve Spolku Vlčí máky vám běží tříkrálová aukce výrobků vojáků na pomoc veteránům. Můžete ji zájemcům představit?

První kolo aukce proběhlo na Tři krále a teď nám běží druhé, už jen do konce ledna. Aktuálně nabízíme ručně zhotovené opasky, vypalovaný obraz a vyřezávaný státní znak. Výrobky nám věnovali vojáci, kteří se řemeslům věnují ve volném čase. Chtějí nám pomoc získat finanční podporu pro jejich kolegy, kteří ve službě utrpěli úraz a nyní se potýkají s následky. V tomto směru má totiž rezervy i náš stát. Aukce pro veterány běží na www.armyburza.cz/aukce.