Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina Bursíka (ze 17.2.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Tomáše Klvani, Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského,  Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Johna Boka,  Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda?

Podle mého názoru už v dnešní době nemá smysl o geopolitické situaci hovořit. Hovořit o zájmu Francie, Anglie, Ruska a tak dále – to mělo smysl, dokud se fakticky jednalo o zájem francouzského krále, anglického krále a ruského cara. K zájmům sedláků v těch zemích se příliš nepřihlíželo. Dnes ale země nemají své jasně definované majitele. Můžete tedy hovořit o zájmech jednotlivců nebo skupin, rozhodně ne však o zájmech národů.

Z tohoto pohledu můžeme nahlížet i na českou zahraniční politiku. Byla úspěšná v tom smyslu, že někteří členové byrokratických aparátů dostali výborná pracovní místa v EU, NATO, některých korporacích a tak dále. K zájmu většiny obyvatel se nepřihlíželo ani okrajově. Z pohledu normálního člověka lze českou zahraniční politiku označit za tragickou. Byli jsme vmanévrováni do úplně zbytečné studené války s dlouholetým spojencem, Česká republika ztratila obranyschopnost, byly podepsány smlouvy, které přinesly zánik pracovních míst a omezování občanských svobod. To není otázka toho, zda jsou diplomaté momentálně víc nakloněni Rusku, USA nebo Saúdské Arábii. To je otázka toho, jak bezohledně se chovají ke svým spoluobčanům.

 Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Pokud nás zajímá dopad zahraniční politiky na běžné obyvatele, nemůžeme o nikom říci, že tu zanechal kladnou stopu. Václav Klaus sice něco udělal pro obranu našich zájmů proti evropské byrokracii, na druhou stranu to byl on, kdo nás do EU přivedl. Začátkem 90. let, kdy se rýsovalo spojenectví Česko-Slovensko-Polsko-Maďarsko, to byl právě Václav Klaus, kdo se proti této možnosti postavil a spěchal do EU. Pravda, Evropská unie tehdy vypadala jinak než dnes. Ale třeba Margaret Thatcherová už tehdy předvídala budoucí vývoj.

Něco podobného je možné říct o Miloši Zemanovi. Jeho prezidentská zahraniční politika je v plném souladu se zájmy nižších vrstev (až na podporu eura), ale jako premiér prosazoval přesně opačné věci. A pak jsou tu osobnosti, jejichž vliv byl po celou dobu čistě destruktivní – od Václava Havla přes Alexandra Vondru až po současného ministra zahraničí nebo europoslance Zahradila. 

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?

Myslím, že to nejde o to, zda je ta která země na severu nebo na jihu, ale že jde o to, nakolik tamní elity berou ohledy na své spoluobčany. V zájmu občanů České republiky je, aby Rusko bylo stabilním a prosperujícím státem, a aby totéž platilo i o Ukrajině. Z hlediska občanů České republiky je lhostejné, jakým způsobem bude stability a prosperity v Rusku dosaženo. V zájmu občanů České republiky je intenzivní obchod a případně i obranné spojenectví s Ruskem. Zdůrazňuji, že tím nemyslím podřízenost, ale skutečné spojenectví.

A co se týče starosti o Ukrajinu, prvotní starostí naší diplomacie by mělo být, abychom tam nemuseli posílat peníze a aby sem neproudily miliony uprchlíků. Kdybychom se zítra probudili a zjistili, že rusko-ukrajinská hranice vede Kyjevem, bude kvůli tomu dražší chleba? To ať si řeší ti, kdo vyvolali puč na Ukrajině a svrhli řádně zvoleného prezidenta.

(Geopolitickou orientaci ČR ParlamentníListy.cz též rozebíraly s analytikem Karlem Svobodou, pedagogem Tomášem Klvaňou, publicistou Romanem Jochem, politologem Petrem Robejškem, poslancem TOP 09 Markem Ženíškem, redaktorem ČRo Alexandrem Tolčinským, předsedou ODS Petrem Fialou či politologem Danielem Kroupou.)

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Rusko není a v dohledné době nebude hrozbou ani pro Evropu ani pro svět. Možná obsadí nějaké sporné území, třeba na hranici s Gruzií, ale to je tak všechno. Ostatně, když s těmi lidmi, co dnes hovoří o ruské hrozbě a rusizaci Česka, mluvíte podrobněji, většinou přiznávají, že jejich skutečnou ambicí je dobytí Moskvy, instalace okupačního režimu v Rusku, vnucení západních hodnot tamní populaci a tak dále.

Ve skutečnosti je testováno, zda jsou politici členských státu EU a NATO ochotni vypnout mozek, hodit přes palubu občany svých zemí a prosazovat nesmyslné kroky jen proto, že je nařizuje nadnárodní byrokratický aparát.

 Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

To asi nejspíš děláte legraci. Většina českého hospodářství dnes patří západním korporacím, přičemž ty korporace za investice v Česku nejen nezaplatily, ale sociálně demokratické vlády jim ještě darovaly stovky miliard korun. Americký velvyslanec se chová jako německý protektor za druhé světové války. Vedle toho je tu v počátcích kolonizace z islámských zemí. Tamní vlády tu skupují stovky pozemků, aby tu mohly usídlit osadníky. Mají v tom plnou podporu české vlády, která kolonizátorům poskytuje nejrůznější výhody nad domácím obyvatelstvem. A my se máme bát vlivu ruského kapitálu. To si o nás pánové Šafr, Klvaňa a další myslí, že jsme opravdu tak hloupí?

Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“, jak navrhuje komentátor Českého rozhlasu a někdejší diplomat Alexander Tolčinský?

Tak za prvé. Není naší povinností držet západní ani jinou orientaci. Majitelem České republiky je lid České republiky a mělo by se dít to, co je v jeho zájmu. A v zájmu lidu České republiky je země svobodná, stabilní a prosperující. Nikoliv země západní, východní, severní nebo jižní.

Oba ti pánové, které jste jmenoval, by navrhovali omezení občanských svobod, i kdyby žádné Rusko neexistovalo. Jsou to typičtí elitáři, kteří nedokážou snést, že i lidé z nižších společenských vrstev mohou někdy ventilovat své názory a své zájmy. Jejich strategie je dobře uchopitelná. Vlísat se do přízně nějaké cizí mocnosti, nadělat škodu ve vlastní zemi a pak dostat dobré místo někde v New Yorku nebo Bruselu. Za časů mého dědečka se takovým lidem říkalo kolaboranti.

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National ve Francii, britský UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

Samozřejmě, že je třeba postoj změnit. Postoj současné vlády by se dal shrnout slovy „pokud nám pošlete dotace, abychom si je mohli rozkrást, dovolíme vám dělat s Českem a jeho obyvateli cokoliv se vám zamane“. Je zapotřebí co nejrychleji odstranit riziko přijetí eura, zrušit společnou imigrační politiku a možná se i připravit na uzavření hranic.

Ty stejné strany, které jmenujete, jsou na vzestupu v celé Evropě. Ani Češi nesmýšlejí jinak. Že se to nepromítlo do volebních výsledků, to je dáno pouze katastrofální neschopností opozičních politiků. Ale zase, připomínám, že se nejedná o český postoj, nýbrž o postoj úzké vrstvy politiků, byrokratů a profesionálních aktivistů, kteří na tom rozhodně neprodělávají.