O čem vypovídá nebývalý cenový růst, když inflace za červen překročila 17 % a mnozí ekonomové ji už vidí až na úrovni 20 %?

Oficiální údaj o tom, že inflace v květnu byla 16% a v červnu 17%, je souhrnné číslo, které ale nevypovídá o struktuře inflace mezi jednotlivými sociálními skupinami. Je známo, že struktura výdajů třeba seniorských domácností je výrazně jiná než struktura výdajů osob s vysoce nadprůměrnými příjmy. Zmíněná čísla proto platí jen v průměru, ale neplatí v těch jednotlivých skupinách.

Senioři mají mnohem větší podíl výdajů za potraviny, za služby spojené s bydlením, za energie, ale méně platí za benzín, za zahraniční rekreace, za kulturu a podobně. U osob s vysokými příjmy je to přesně naopak. Inflace u seniorů podle mého soudu osciluje za celé druhé čtvrtletí kolem dvaceti procent už nyní. Je proto třeba, aby statistika tyto údaje zpřesnila, aby měla vláda detailnější informace o tom, kde je dopad naprosto nebývalého cenového růstu nejvýznamnější a kde je třeba od vlády zásadní řešení.

Na které skupiny kromě zmíněných seniorů by se vláda měla s nabídnutou pomocí nejvíce zaměřit?

Vzhledem k tomu, že má statistika poměrně velmi přesné údaje o rozvrstvení společnosti podle příjmů, podle sociální situace, podle typu bydlení, podle počtu dětí, v průřezu město/vesnice, tak je pro vládu velmi snadné diagnostikovat nejohroženější skupiny. Kdyby chtěla, tak má velmi přesné podklady o tom, které z těch skupin domácností jsou nejvíce ohroženy – a kterých se to v podstatě netýká, respektive kterým to je úplně jedno.

A když to ví, co pro inflací nejohroženější skupiny může vláda dělat?

V tuto chvíli si nejsem jistý, že vláda vůbec má potřebu inflaci nějakým způsobem razantněji krotit, neboť k tomu nemá ani dost nástrojů. Evidentně není ani ochotna vyhlašovat jakákoli cenová moratoria, není ochotna řešit ceny energií například tak, jak to řeší Maďaři nebo i Francouzi. Vláda v tomto směru není dost odborně vybavená a politicky připravená ujmout se své úlohy výrazně pomáhat domácnostem a hlavně firmám, jak tento bezprecedentní a inflační náraz tlumit a začít ho snižovat.

Obávám se, že je vláda jednak bezradná, ale i kdyby si rady věděla, nemá sílu do toho šlápnout. To je můj skeptický pohled, přičemž ale netvrdím, že by nedělala vůbec nic. Jsou tu od ní nějaké pokusy o zvyšování důchodů další valorizací, je tu pětitisícový příspěvek rodinám s dětmi. Ale to je, řekl bych, příštipkaření. To nejsou razantní řešení.

Je třeba také vidět, že vláda, a to není jen osud české vlády, se vzdala v prostředí tržní ekonomiky možnosti cenový vývoj jakkoli razantně regulovat. V okamžiku, kdy má neoliberální postoje, se této úlohy dobrovolně vzdává. To je, bohužel, systémová záležitost.