Pane Vůjtku, začněme politikou. Hned v úvodu tohoto týdne nás zasáhla nečekaná zpráva o úmrtí předsedy Senátu a dříve dlouholetého teplického starosty Jaroslava Kubery (ODS). Byla to ztráta i pro vás osobně?

Tak to se nedá úplně takto říct, protože jsme se soukromě neznali, ale co jsem měl možnost slyšet, vidět a číst, tak to byl jeden z nejserióznějších a nejpříjemnějších lidí na naší politické scéně.  

Jako jeden z mála dokázal používat to, čemu se obvykle říká obyčejný selský rozum, a upřímně řečeno – mně bylo úplně jedno, v jaké straně vlastně je – měl jsem ho prostě rád pro něho samotného, ne pro nějakou partaj, kterou zastupoval.

Jaroslav Kubera vám tedy zjevně konvenoval a byl vám sympatický, povězte mi po všech těch přibývajících a vršících se kauzách všeho druhu, nakolik byla a je otřesena vaše důvěra v premiéra této země Andreje Babiše?

Víte, to je strašně těžké, vy po mně chcete přímou a jasnou odpověď, ale já nejsem ani politik, ani politolog a ani pana Babiše neznám osobně, jsem tedy odkázaný na zprávy z médií – a v nich se dneska píše tolik zaručeně pravdivých, ale přitom zcela protichůdných věcí, které si často úplně odporují, že z toho opravdu nemůžu dát dohromady něco smysluplného. Takže k tomu se prostě nemůžu dost dobře vyjádřit, a proto se k tomu teď ani vyjadřovat nechci.

V Česku se stále diskutuje o problému vyrovnání se s komunismem. Například Jiří Holík k tomu v našem rozhovoru nedávno s nadsázkou poznamenal, že jak to tak vidí, bude asi nejlepší, když se všichni, kteří zažili komunismus, naženou pěkně do houfu a postaví bez milosti ke zdi. A tím se konečně společnost vyrovná s érou totality a očistí se od ní… jaké řešení byste navrhoval vy?

Podívejte se, já vážně nevím, jaké řešení zvolit. Možná bychom se měli spíše zabývat tím životem, který žijeme v současnosti.

Ale musím říct, že když vidím a slyším třeba některé poslance v našem Parlamentu, kterým je nějakých těch 35 nebo 40 let, jak mají ve všem z té historie úplně jasno, tak jim tu jejich jistotu až závidím. 

Byl jsi disident, nebo stranický funkcionář? A, nebo B, ale nic mezi tím!

Jenomže oni v té době přece nežili anebo jen jako malé děti, takže taky absolutně nechápou, že to bylo všechno úplně jinak. To se totiž nedá někde načíst a myslet si, že o tom vím všechno.

Zkrátka ti, kdo v tom nežili, dneska nemůžou nikomu vyčítat, že byl členem komunistické strany, nebo ho začít kádrovat, jestli měl v tom a tom roce na sobě pionýrský šátek anebo svazáckou košili. 

Já fakt obdivuju tu drzost těch mladých, kteří to nezažili, že si vůbec dovolí o tom takhle mluvit a někoho soudit!

Vy jste mi tím vlastně nahrál na další otázku. Má ještě v dnešní době podle vás smysl postavit před soud někdejší komunistické pohlaváry Miloše Jakeše a Lubomíra Štrougala? Pomůže nám to při tom vyrovnávání se s totalitní minulostí?

Tak já myslím, že si hlavně musíme uvědomit, že 30 let, dneska vlastně už skoro 31 let, žijeme v úplně jiné společnosti. 

Takže nějak nechápu, proč se teď najednou začít zaobírat tím, co bylo před 40 nebo 50 lety? 

To bychom takhle mohli postupovat dál a rovnou dojít i do druhé světové války a pak třeba až do první... no, je to prostě nesmysl. 

Vždyť to byly vlastně jenom figurky.

Kdyby tam tehdy nebyl Štrougal anebo Jakeš, tak by tam byli nějací jiní, protože ten hlavní problém spočíval přece v tom, že my jsme hlavně celou dobu nežili svůj život, že nám všechno diktoval Sovětský svaz. Byli jsme jednoduše v jeho područí, ale tak to prostě bylo. 

Ten svět byl po druhé světové válce prostě tak rozdělený, každá ta mocnost si zabrala to svoje a s tím se nedalo absolutně hnout.

Pane Vůjtku, když jsem se vás před půl rokem ptal na éru komunismu, tak jste na ni vzpomínal jako na relativně klidné období, kdy jste se mohl plně soustředit na svoji práci…

Ano, to je fakt, ale samozřejmě to taky nebylo zadarmo. 

Já jsem nebyl žádný oportunista nebo disident, takže jsem se musel starat opravdu jenom o ten sport a nemohl jsem se na druhé straně starat o cokoliv jiného. 

Jinak bychom ten hokej zkrátka hrát nemohli. 

Já samozřejmě vím, že na to dojela spousta lidí, kteří třeba veřejně něco řekli nebo vystoupili proti tomu režimu, já taky netvrdím, že jsem byl nějaký hrdina, ale zvolil jsem si tu cestu realizovat se ve sportu, nikoho jsem neudával a nikomu jsem neublížil. Po pravdě, já jsem kolikrát ani pořádně nevěděl, kdo je zrovna generální tajemník, mě fakt zajímala jenom ta práce.

A co legendární hokejové souboje se Sovětským svazem?

To byl taky hlavně sport. Když se hrálo s těmi Rusáky, tak vím, že kluci s nimi potom po zápase šli – tedy s některými – v klidu na pivo a na štamprli a že to taky byli úplně normální lidi, když se uvolnili a když zjistili, že je nikdo nesleduje, byli v pohodě.

A já jsem pak navíc všechny ty hvězdy zažil v Rusku už jako trenéry a funkcionáře a nikdy jsem s nimi neměl žádný problém. Naopak, měli jsme velmi přátelské vztahy.

Pane Vůjtku a povězte mi, když se teď vydáte třeba na pivo do hospody (myslím s Čechy, ne s Rusy), o čem tak většinou mluvíte? O politice?

Ne, tak to málokdy, téměř nikdy. To už jsme zavedli před 30 lety, že jakmile někdo začal plácat něco o politice, tak dostal okamžitě pokutu a musel ostatním zaplatit rundu (smích).   

Navážu na to, co jste říkal před chvilkou. Vy jste jako trenér strávil v Rusku velmi úspěšných šest let. Nakolik tam byl ještě znát ten duch z éry někdejšího SSSR?

No, byl tam znát, ale hlavně v kritice. Já když jsem tam přišel, tak se tam hodně kritizovali Larionov a Fetisov nebo taky legendární trenér CSKA Moskva a sovětské hokejové reprezentace Viktor Tichonov. Na něm tehdy nenechali nit suchou, jak byl zbytečně tvrdý a krutý na ty hráče a jak jim nic nedovolil. 

Tak to tak prostě bylo, ano, ta doba si to žádala, ten režim to chtěl, ale podívejte se taky na to, jaké měli ti Sověti výsledky! Tichonov byl asi nejúspěšnější trenér na světě.

Když se i dnes podíváme třeba do NHL, tak tam pořád vidíme skvělé ruské hráče typu Ovečkina, Panarina, Malkina, Kučerova a mnohé další. Takže to nakonec jde i bez té Tichonovovy nebo Tarasovovy rákosky?

No, víte, ona to není tak úplně pravda, protože třeba ty legendární báze nezmizely, ty fungují v Rusku pořád, jenom už jsou samozřejmě na jiné úrovni. Teď postavili, co jsem viděl, takové báze v Jaroslavli a v Kazani. A na tom je celý ten systém výchovy v Rusku postavený. Ale jde to i s trochou té volnosti, i když v těch prvních letech po rozpadu SSSR ti hráči dost často nevěděli, jak s tou volností vlastně naložit. Najednou to bylo něco úplně jiného. Nikdo je k tréninku zdaleka tolik nenutil jako dřív. Ale dneska už se s tím vším pochopitelně srovnali. 

Jsou to prostě profesionálové a řada z nich taky hrála či hraje v NHL.

Vrátím se ještě k našemu hokeji, který včera zažil menší zemětřesení, když byli oficiálně odvoláni trenéři mládežnických reprezentací do 18 a do 20 let Karel Beran a Václav Varaďa. Je pravda, že neměli valné výsledky, ale zvlášť co se týká osmnáctky, kde zbývají jenom tři měsíce do světového šampionátu v USA – to je trochu nezvyklý postup. Jak to vidíte vy?

Tak nezvyklé to asi je a hlavně to podle mě není moc dobré. Já opravdu nejsem příznivcem toho, aby se takto měnil kouč uprostřed sezóny. To je, jako když máte odejít od rozdělané práce. 

Ale uvidíme, jaké výsledky to přinese, protože je fakt, že ty dosavadní byly v této sezóně dost špatné.   

Když to zobecníme. Pokuste se to pojmenovat. Proč mají naše juniorské výběry už téměř stabilně špatné výsledky? V čem je ta chyba? Proč se nám nedaří vychovávat více Pastrňáků?

Ten problém je podle mého názoru objektivně daný jednak tím, že se zmenšila členská základna, to znamená, že je tady podstatně menší výběr hokejistů. 

A za druhé, ten výběr je tu menší ještě o to víc, že nám hráči odcházejí do ciziny, protože ta nejvyšší juniorská soutěž, kterou jim nabízíme, vůbec nemá potřebnou úroveň. 

Je v ní vcelku zbytečně 24 týmů, i když na takový počet nemáme hráče ani prostředky. Reálně máme, dejme tomu, deset špičkových juniorských klubů, které jsou výkonnostně někde úplně jinde než ty ostatní. 

Tak potom v takových zápasech ta otázka obvykle nezní, jestli vyhrajeme, ale kolik tentokrát vyhrajeme – jestli to bude jenom 6 : 1, nebo zase 13 : 0. 

Jenomže takovéto oddychové zápasy těm hráčům ale vůbec nic nedají, ti potřebují hrát těžká, náročná a vyrovnaná utkání, kde se bojuje o každý puk, jedině na tom můžou vyrůst. Takže v tom já osobně vidím největší problém našeho mládežnického hokeje. 

A nevidíte taky problém v tom, co říkají třeba Vladimír Martinec nebo Alois Hadamczik, že všechny zápasy se u nás už de facto od žáků hrají jenom na výsledky, takže se vytrácí ta tradiční tvořivost a myšlenka – zkrátka to, díky čemu byl český hokej vždycky světově uznávaný...

Máte pravdu, je to bohužel přesně tak. Pod to se vám klidně podepíšu. 

Dneska při každém zápase slyšíte dokola: vyhoď to, vyhoď, zbav se toho, nic s tím nevymýšlej atd. 

Například ve Švédsku je to celé postavené úplně jinak. 

Tam si ten mladý hráč normálně dovolí třeba kličku před vlastní brankou nebo na obranné modré čáře, což se u nás absolutně netoleruje – a když přijede na střídačku, tak trenér mu nevynadá, ale řekne – nevadí, příště ti to vyjde, zkoušej to dál. 

A všimněte si, že ti švédští beci jsou taky dnes většinou podstatně lepší než ti naši, protože si víc věří, hrají pořád v pohybu, jsou technicky vyspělejší, dokážou udržet puk na malém prostoru a umějí tvořit hru, protože k tomu byli už od dětství vychovávaní. 

To ale není chyba našich kluků, to je problém toho systému. A to musíme změnit, jestli se chceme vrátit na ty nejvyšší pozice, na které jsme byli dříve zvyklí. 

Rozhovor vedl Tomáš Procházka.