V těchto dnech jsme si připomínali 20 let od vstupu České republiky do NATO. Jak členství v této alianci s odstupem dekád hodnotit? Je pro nás přínosem? Třeba i v souvislosti s tolik diskutovaným působením našich vojáků v Afghánistánu?

Lehká otázka, těžká odpověď. Pamatujete, jak Václav Havel plánoval rozpustit Varšavskou smlouvu i NATO? Pamatujete, jak si Michail Gorbačov nechal jako protislužbu za sjednocení Německa namluvit, že se NATO nikdy nerozšíří na „Východ“ a věřil anglosaskému podání ruky, aniž by si to nechal potvrdit na papíře? Nějak se to nepovedlo, že? Vstoupili jsme do NATO pod vedením Václava Havla, který tak nějak změnil názor. OK. Do té doby nám povídali, že NATO je obranným společenstvím, které chrání samo sebe. Kdyby byl kdokoliv z členů napaden, ostatní mu pomůžou. A my jsme důvěřivě kývali.

Dva týdny po vstupu jsme bez jakéhokoliv mandátu OSN zaútočili na cizí stát. Stali jsme se agresory. Ničili jsme civilní cíle, zabíjeli jsme děti, ženy, ničili infrastrukturu – jak tenkrát prohlásil jeden z představitelů tohoto mírumilovného spolku: „Pokud se odmítnou podvolit, vybombardujeme je do doby kamenné.“ Příšerné, že? A my jsme jako vyjukaný nováček ve spolku koukali a drželi hubu. Dodnes se za to stydím, kdykoliv si vzpomenu. A mohli bychom o dalším neblahém zapojení v NATO pokračovat, třeba tím Afghánistánem, jak jste jej zmínil. I když tam si myslím, že působíme pozitivně.

Chráníme produkci máku, jehož se v posledních letech u nás rodí málo. Je dobře, že tady konečně bojujeme za své zájmy.

Na druhé straně, buďme objektivní a zkusme si odpovědět na otázky – byla by Evropa bez NATO bezpečnější? Cítili bychom se lépe, třeba kdyby naši chlapci v 19 letech nastupovali na kurs domobrany a měli doma zbraně tak jako ve švýcarském systému (což ostatně je systém, který ještě na počátku dvacátých let podporovali Masaryk s Benešem, než jim francouzský protektor řekl striktní NE)? Bylo by lepší, kdybychom místo členství v NATO a místo mizerných třiceti tisíc placených vojáků z povolání (někteří hanlivě říkají žoldáků) měli v okresních městech stálé vojenské posádky spolu s domobranou, připravené na nečekané pohromy?

Jednoduché otázky, ale složité odpovědi, že?

Zmínil jste bombardování tehdejší Jugoslávie v roce 1999. Vy ho jako řada dalších odsuzujete, někteří zase ale tvrdí, že to byla „nutnost“...

Kdo má aspoň trochu historické povědomí, tak ví, že to byla nejmasivnější agrese vojenských sil proti samostatnému státu v Evropě za celé 20. století. Dokonce i Hitler, který se chlubil, že za útokem na SSSR stojí široká koalice protibolševických sil vedených Německem, neměl tolik spolupachatelů jako agrese spolku NATO proti Jugoslávii v březnu 1999.

Srovnejme to s přepadením Československa v roce 1968 silami Varšavského paktu vedeného Sovětským svazem. Útočilo pět zemí – PLR, NDR, MLR, BLR a SSSR. Rumunsko se odmítlo agrese účastnit a Albánie dokonce vystoupila z Varšavské smlouvy. Ano, můžeme útok Varšavského paktu na svého člena považovat za trestnou výpravu na někoho, jehož vystoupení by pro spolek mělo katastrofální důsledky. Ale to nikoho neomlouvá.

Prezident Zeman se vyjádřil v tom smyslu, že s odstupem doby považuje naše tehdejší schválení aliančního bombardování za chybu…

Tehdy tři ministři české vlády vedené Milošem Zemanem hlasovali proti povolení přeletu letadel přes naše území. Ostatní politici v čele se Zemanem tvrdili, že neschválení by nic nezměnilo, takže by to nemělo smysl. Jenže to jsou právě ty věci, které mají smysl. V okamžiku, kdy všichni jdou předposraně v jednom šiku, vystoupit a říct – soryjako, tohle jsme si nedomluvili. Do toho s vámi nejdeme. A tak jsme opět zradili sami sebe.

O měsíc později, když Srbové čelili agresi, o které si nejsilnější světový agresor myslel, že bude během týdne u konce, byli analytici NATO v koncích. Takovou reakci nečekali. A když Srbové nebyli ochotni kleknout na kolena a prosit agresora o odpuštění, zahájilo NATO útoky na civilní cíle. A v tu chvíli přišla druhá dýka do zad. Český prezident Václav Havel v dubnu roku 1999 před svou cestou do USA v interview prohlásil: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít. Nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů, jejich povaha je čistě humanitární...“

Přesně v tom okamžiku pan Václav Havel popřel sám sebe a stal se parodií toho, za co do té doby bojoval. Stal se agentem agresivních sil. Marně se dnes někteří snaží popřít, že nikdy neřekl sousloví „humanitární bombardování“. Takto zkráceně to možná opravdu nezaznělo, ale přesný citát máte výše. V ten okamžik se stal prezident poskokem agresora a tím popřel celý svůj předchozí koncept „života v pravdě“. A pokračovalo to, když se postavil za další nelegální agresi, tentokrát takzvaným Dopisem osmi, kdy podpořil nelegální agresi proti Iráku.

Zdá se, že považujete angažmá prezidenta Havla ve zmíněných záležitostech po roce 1998 za chybu.

No tak to každopádně. Za nic se v politických záležitostech po roce 1989 nestydím tak, jako za tyto věci. Když jsem po útocích na Jugoslávii poprvé přijel na Balkán, všude jsem cítil tu otázku – někdy byla jen v očích, ale obvykle byla vyřčena v té nejcitlivější chvíli. Proč? Proč jste to udělali? Rozumíme tomu, že naši odvěcí nepřátelé z dob dvacátého století se mstí, ale proč vy, Češi? Pomáhali jsme si za první války, vaše legie krvácely spolu s našimi vojáky, neznámý poslanec Masaryk odjížděl na Západ se srbským pasem. Pomáhali jsme si za druhé války, naši lidé se po tisících hlásili jako dobrovolníci, kteří chtěli bránit Československo před Hitlerem. Přes naši zemi utíkali vaši vlastenci v roce 1939 i po roce 1948. Všem jsme poskytovali podporu. Když se uklidnila situace po roztržce Stalina s Titem, opět jsme vás podporovali, což vyvrcholilo návštěvou Josipa Tita v červenci 1968 v Praze. Varoval Dubčeka, ale ten mu nevěřil. I za normalizace jsme vám byli partnery a desetitisíce vašich emigrantů by mohly dosvědčit přimhouřené oči našich pohraničníků, když nelegálně překračovali jugoslávské hranice do Itálie a do Rakouska.

I schválení aliančního útoku na Jugoslávii tedy považujete opět za chybu?

Chybu? Můžete zločin nazvat chybou? Proč jsme schválili přelety bombardérů s vražedným nákladem? Řekové, staří členové NATO, tak neučinili. Proč jsme poté schválili vznik státu Kosovo – proti pravidlům OSN i proti pravidlům, která jsme sami naslibovali Srbsku? Slovensko a mnohé jiné státy měly svou hrdost a nic takového dodnes neodsouhlasily. Tímto nelegálním postupem jsme se podíleli na zlu.

Můžeme namítnout, že zásahem NATO a vznikem státu Kosovo se situace uklidnila a je tam mír. Není to pravda, to je jen chybná interpretace. Mír vzniknul díky etnické čistce. Mír vzniknul tím, že srbské obyvatelstvo bylo vyhnáno ze svých území a mezi Srby a Albánci (v Kosovu) byla vytvořena hranice. Stejného míru by bylo dosaženo, kdyby z území Kosova byli vyhnáni Albánci do Albánie a Kosovo by bylo obydleno jen Srby a bylo by trvalou součástí srbského státu.

Tak už to prostě na světě chodí po tisíce let, že tam, kde je homogenní obyvatelstvo (národnostně, rasově i nábožensky), tam je mír a prosperita. Tam, kde existují dva a více kmenů na jednom území, tam je to jen otázkou času, než se z jednoho z kmenů vyklube ten životaschopnější, ovládne zdroje, po okamžiku zvaném v Paretově učení „bod zlomu“ vyvraždí nebo vyžene muže ostatních kmenů a přivlastní si jejich ženy a děti.

A pak zavládne mír. A ten trvá tak dlouho, než opět zvenčí jsou importovány jiné kmeny neochotné přijmout kulturu a jazyk domorodých kmenů, a vše se opakuje. Možná to vypadá, že se bavíme o nějakém balkánském principu, který by u nás nikdy nevzniknul. Opravdu? A co soužití Němců a Čechů na jednom území? Co ty staleté půtky a pošťuchování? Stovky let jsme jakž takž v míru koexistovali, ale příliš se nemísili. Životaschopnější německý národ pomalu získával zdroje územní, finanční i lidské, až přišel bod zlomu v roce 1938. Nebýt příznivé shody okolností, což bohužel byla světová válka, komunikovali bychom možná na „parlamentzeitung.de“, ale určitě by to nebylo v češtině.

A zase, všimněte si, že oddělením obou etnik a stanovením jasných hranic po roce 1945 jsme ve stavu, kdy nikdy v historii mezi Čechy a Němci nebyly lepší vztahy než dnes.

Chcete válku? Smíchejte opět národy dohromady, rozdělte je do různých státních celků, přisuňte na jejich území cizí elementy, neochotné se přizpůsobit, a válka přijde. Je to jen otázka času.

Pak bude pozdě se divit, jak je to možné... Jak to, že tak civilizované národy se bijí hlava nehlava... Zločincem není ten, který v nouzi brání sebe, svou rodinu, své město a svůj národ. Zločincem je ten, kdo toto míšení kmenů umožňuje a podporuje.