Slavíme třicáté výročí od změny režimu v roce 1989. Pokud jde o listopad 89, kde je naše země v porovnání s rokem 2009?

Jsme podstatně dál než v roce 1989, ale ne tak daleko, kde bychom chtěli nebo mohli být – v životní úrovni, platech i politické kultuře. Varovný je vysoký počet pamětníků, kteří považují režim před rokem 1989 za lepší než ten současný. Dlouho se přehlíželo, že spousta lidí se nepovažuje za vítěze, nýbrž spíš oběti listopadu 89, a dnes se tím mnozí cítí být překvapeni. Jenže nezapomínejme, že četná očekávání roku 89 zůstala nenaplněna.

Rok 2009 a vlastně celá éra Mirka Topolánka a Petra Nečase ukázala, nakolik jsou politici vzdáleni občanům a občané politikům. Z neexistující vzájemné loajality vytěžily maximum nové strany a protestní hnutí, aniž by se od nich čekala jakákoli politická zkušenost. I na to ale bylo zaděláno už v roce 1989, když se podcenil význam stranické a ideové soutěže i význam vtahování lidí do stranických struktur.

I tehdy, po pádu Topolánkovy vlády, se tvrdilo, že země je nesmiřitelně rozdělená. Někdo podporoval ODS, někdo Paroubka. Navíc zuřila hospodářská krize. Jsme na tom dnes lépe? Někdo rád Babiše se Zemanem, někdo ne, každopádně se máme dobře...

Názorové rozdělení země je normální. Latentní konflikt by měl politiky pohánět k lepším výkonům. Problém je, že oni se mnohdy spíš soustředí na prohlubování příkopů. Zároveň mají lidé oprávněné pochybnosti, zda se neměří dvojím metrem jim a byznysovým elitám navázaným na špičkové politiky. Mnohé napověděla Klausova novoroční amnestie v roce 2013 i propojování politické, ekonomické a mediální moci Andrejem Babišem.

O 28. říjnu slýcháváme, že si jej prezident Zeman se svým ansámblem zprivatizoval, také skrze to, že zve jen vyvolené. Je to tak? A lze to samé říci i o oslavách 17. listopadu, kdy pro změnu veřejné akce v posledních letech režírují odpůrci Miloše Zemana a Andreje Babiše?

Miloš Zeman je na rozdíl od pořadatelů demonstrací oficiálním reprezentantem státu, nejvyšším ústavním činitelem. Oslava státního svátku není oslavou narozenin prezidenta. Na ni by měli být zváni hosté podle protokolu, ne podle osobních sympatií či antipatií. Ale přístup Miloše Zemana a jeho spolupracovníků není překvapivý. Se svými zarputilými oponenty mají společné vášnivé kádrování a tahají je i tam, kam nepatří.