V pořadí třetí demokratické primárky, konané v americkém státě Nevada, vyhrál s přehledem socialista Bernie Sanders. K triumfu mu pomohly hlasy mladých a Hispánců. Jak na drtivou výhru s takřka 50 procenty voličů nahlížet? Chtějí levicoví Američané socialistu?

Tak předně je třeba říct, že příklon mladých k radikální romantické levici je překvapením posledních let. Do té doby byla Demokratická strana uměřeným levým středem. Podporovali ji lidé žijící v městských oblastech, ženy, absolventi vysokých škol, sexuální menšiny, mileniálové a černí, Latinos, Židé, muslimové a asijští Američané. Střední třída.

Od doby Franklina D. Roosevelta ve 30. letech hlásala „moderní“ liberalismus jako protiklad k laissez-faire. Pouze pokud je veřejné blaho považováno za harmonické se svobodou jednotlivce.

Dnes ale obhajuje sociální a ekonomickou rovnost a sociální stát spolu se smíšenou tržní ekonomikou daleko nad rámec politiky New Deal, která definovala americký liberalismus pro střední třetinu 20. století. Usiluje o zajištění vládní regulace v ekonomice na podporu veřejného zájmu – čili mění se v klasickou socialistickou stranu. Utekla tak z pasti splněného programu, ve které před deseti lety jak v bažině uvízly sociální demokracie v Evropě, včetně ČSSD. Dnes už nikdo nebije černochy, nestřílí do odborářů a nezatýká demonstranty za práva LGBT.

Levice v USA si musí najít jiná témata, i když bude nadále slavit May Day. Třeba demokracii 4.0 a sociální stát 4.0 – bude třeba říci, jakou roli budou ve společnosti trvale nezaměstnaných 70 % občanů hrát peníze. Nikdo to neví. A jakou roli budou hrát politické strany, jestliže nebude třeba parlamentní zastupitelství, protože elektronicky zprostředkovaná přímá demokracie dá možnost opravdové vlády lidu.

Bohužel Česko má o Americe představy dané krvavou „jižanskou“ romantikou Divokého západu a vytěsňování Indiánů, namísto reality May Day, New Deal a babylonu národů, které připluly z Evropy na západní pobřeží, aby stvořily novou Ameriku.

Ano, mladí Američané chtějí socialismus. Chtějí kus bohatství, které pomáhají vytvářet a tak „dělat Ameriku velkou“. Většina Američanů stráví alespoň jeden rok pod hranicí chudoby v nějakém určitém bodě života mezi jejich 25 až 75 lety. Před pěti lety 13,5 % Američanů (43,1 milionu lidí) žilo v chudobě. Dnes se označuje za chudé polovina populace. 16,7 milionu dětí žije v domácnostech, které nemají jistotu jídla. To je skoro o 35 % více než čísla v roce 2007. Přesto mají Spojené státy jedenáct letadlových lodí na jaderný pohon.

Tragédie „tradičního“ kapitalismu v USA začala za starého Reagana, který ve snaze se přiblížit Margaret Thatcherové se posunul značně doprava i na americké poměry. Namísto nápravy zavedl střídající Bill Clinton politiku „nové demokracie“ – centristickou pro zbrojní, pro válečnickou podobu třetí cesty – podporoval kulturní liberalismus, ekonomický liberalismus, fiskální konservativismus a sociální liberalismus. Usměvavá verze neoliberální pravicové ideologie. Odpovědí mladé generace je cesta levice. Beat generation počátku šedesátých let a hippies z roku 1968 prozradily svým dětem a vnoučatům kontrakulturní ideály jejich mládí.

Politikou Sanderse je opozice vůči ekonomické nerovnosti a neoliberalismu. Podporuje pracovní právo, všeobecnou a placenou zdravotní péči, placenou rodičovskou dovolenou, terciární vzdělávání a ambiciózní Green New Deal k vytváření pracovních míst zaměřených na změnu klimatu. Chtěl dát 11 miliard dolarů do komunitních zdravotních středisek, zejména ve venkovských oblastech. Hlasoval pro zrušení a nahrazení zákona o cenově dostupné péči zákonem „Berniecare“ o všeobecně dostupné zdravotní péči. Prosazuje podpory seniorům. Sanders zavedl právní předpisy, které zvýší federální minimální mzdu na 15 USD za hodinu. Trumpův rozpočet na rok 2018 nazval „rozpočtem pro třídu miliardářů, pro Wall Street, pro firemní ředitele a pro nejbohatší lidi v této zemi. Nic menšího než masivní převod bohatství od pracujících rodin, starších lidí, dětí, nemocných a chudých až po 1 %“. To je chytlavé… Nesouměřitelnost bohatství, jak o ní mluví Keller, neurotizuje a nabádá k agresivitě. Jmenoval profesorku veřejné politiky a ekonomiky na Stony Brook University Stephanie Kelton, moderní monetární teoretičku a zastánkyni návrhu záruky práce, jako hlavní ekonomickou poradkyni pro demokratickou menšinu Senátu. Ta předložila návrhy na zvýšení minimální mzdy, zvýšení výdajů na infrastrukturu a zvýšení plateb sociálního zabezpečení. Cílem její politiky záruky práce je vytvořit plnou zaměstnanost a cenovou stabilitu slibem státu zaměstnávat nezaměstnané pracovníky jako zaměstnavatel poslední instance. Myšlenka tak radikální, že v Česku se to neodvážila předložit ani komunistická strana.