Už v minulých měsících, zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „Z“ (tedy řekněme generace narozená po roce 2000), jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný v situaci, kdy současní mladí vyrůstali v hospodářském růstu (i hospodářská krize po roce 2008 odezněla během dvou let a vlastně nebyla až tak moc dramatická), a současný blahobyt je v drtivé části světa nesrovnatelný s čímkoliv, co se tam odehrávalo dříve?

Žádné známky zhoršování nikdo neprokázal. Naopak. Extrémní chudobou už netrpí 60 % populace jako v roce 1950, ale jen 10 % (viz web Our World in Data). Stejně pozitivní trend má podvýživa. A tyto úspěchy máme v éře globálního oteplování – ať už díky němu nebo navzdory němu. Pokud se občas tento trend na pár let pozastaví (a bída dočasně narůstá), je tomu vždy díky předběžné opatrnosti. Nejprve šlo o zločinný boom biopaliv. A nyní ekonomiku drtí nikoli koronavirus, ale spíše ochromení chodu celých států a odvětví preventivními opatřeními. 

Především u mladé generace se skutečně šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? A pokud ano, jaké to jsou?

Nikdy v dějinách nebylo méně hladovějících než dnes. Ale jisté společenské vrstvy mají zájem tuto civilizaci očerňovat. Jak říkal už ekonom Schumpeter, kapitalismus svým úspěchem podkopává sám sebe. V postindustriální éře je výroba tak efektivní, že lidí ve výrobě je třeba stále méně. Místo toho přibývá lidí v terciální sféře a ti nemají k výrobě žádný vztah. Protože jsou ale vzdělaní (počet vysokoškoláků ve 20. století doslova explodoval), domnívají se, že mají nárok vládnout. Aby toto převzetí moci zdůvodnili, musejí tvrdit, že doposud se všechno dělalo špatně. Všechny ty armády expertů a úředníků, kterým posíláte výkazy, aby vás mohli zregulovat – ti nemohou říci, že to děláte dobře. Pak by dohledu nebylo zapotřebí.

Není tato skepse spíše důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám s nadsázkou vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?

Heslo „no future“ (nemáme budoucnost) bylo na Západě módní už v 70. letech. Na vrcholu největší vlny prosperity v dějinách zeměkoule. Připomněl bych paradoxní teorii sociologa Jamese C. Daviese o křivce J z roku 1962. Podle něj se lidé nebouří tehdy, když se jim žije dlouhodobě špatně. Takoví lidé jsou fatalisté a nevěří v možnost změny. Lidé se naopak bouří tím více, čím lépe se jim daří. Protože to u nich vyvolává velká očekávání a víru v možnost změny. Když pak přijde jakýkoli problémeček, hned protestují jako diví a tváří se jako hrozné chudinky. Takový člověk má zlaté hodinky, definitivu a v luxusní kavárně pak připravuje světovou revoluci.

Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně využili jsme posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?

V tomhle bych souhlasil s historikem Ericem Hobsbawmem, že silné ekonomiky prosazují volný trh, aby legitimizovaly svou expanzi. Když se jim to hodí. Pokud jsou ale slabé a na volném trhu dostávají na frak, stahují se do ulity ochranářství. Evropská unie slouží spíše jako nástroj silných podniků, aby se mohly vlámat na nové trhy. Když nás EU kolonizovala, nařídila nám snížit svou zemědělskou produkci, aby k nám oni mohli vyvážet svoje přebytky. Nebo si vezměte Norsko, které aby mělo přístup na evropský trh, tak muselo zrušit ochranu svého rybářství proti importu a umožnit vstup cizích rybářů do svých vod. Těmto tlakům se ale čelí dost těžko.