Pane Kůrko, je za vámi více než pětasedmdesát let aktivního života…

Startoval jsem na čtyřech mistrovstvích Evropy, na mistrovství světa, pouze na jedné olympiádě – ale ta stála za to. Kdyby byla normální situace, tak bych mohl také startovat na olympiádě v Mnichově, ale úspěch se doma nikdy neodpouští. Tlaky tam byly doslova šílené. A pak ten nešťastný osmašedesátý… Když je vám pětadvacet let, tak ledacos také řeknete. V dobré víře. A pak vám nasčítají záporné body… Já jsem udělal k nominování ještě o bod více než v Mexiku, ale ani to mi nestačilo na olympiádu v Mnichově…

Ale nelituji, protože mi život ukázal, že jsou daleko svízelnější situace než jedna nenominace. Po 16 letech reprezentace mi říkali – tady jsme si o tobě, soudruhu, něco přečetli, jak ty můžeš dělat s mládeží. Mám střední průmyslovou školu, jsem zamilovaný strojař a vyučený nástrojař. A mám to rád dodnes. Někdy je to přítěž, protože někdo se věnoval jenom sportu. Čím víc toho umíte, tím víc do vás jdou a každý od vás něco potřebuje. 

Vytvořil jsem jedenáct československých rekordů, které byly větší než světové. Mám dva světové rekordy. Byl jsem první na světě, kdo dělal krásnou čtyřstovku, malorážku vleže, ve stoje, v kleče.

V Brně jsem pak každé ráno chodil přes troje mříže na super tajné věci, které jsem pak učil na vysoké škole v Plzni. To jsem dělal šest let. Ze sedmi kandidátů jsem pak byl vybrán na náčelníka armádního střeleckého stadionu. Byl jsem zástupce šéfa posádky, takže jsem se vůbec nenudil.

Nemohu nevzpomenout na Mexiko. Zastavme se u této olympiády, od které nás dělí rovné půlstoletí. Byla pro Čechoslováky v mnohém významná – a nejen famózními výsledky našich reprezentantů…

Na OH v Mexiku jsme byli víc než jiní oslavovaní, vzhledem k tomu osmašedesátému u nás. Dostalo se nám ovací i na zahájení her, a to jsme si oplakali. Hodně to pomohlo třeba našim gymnastkám, ty vyprodané haly, to se tak vybičujete, co se týká výkonů. Až později jsem se přesvědčil, jaký ten svět v roce 1968 byl rozvařený. A až poté jsme se dozvěděli, že tři týdny před olympiádou, před příletem prvních delegací, tam byly přestřelky, přišla o život řada studentů, byly tam velké demonstrace a tamní prezident tvrdě zakročil. Pak utečou léta, stejně jako od událostí v Číně, na tom velkém náměstí, a člověk to musí hodnotit spíše od těch chytrých analytiků. Prostě je složité hned někoho odsoudit. Čína od toho okamžiku jede úžasně nahoru.

Když si vzpomenu na úmrtí Věry Čáslavské, kde jsem mluvil před zaplněným Národním divadlem na jejím pohřbu. Považuji si, že jsem to dokázal říci bez papíru. Na rozdíl od pana Žantovského, který to četl, a ještě mu papír nakonec upadl, což byla docela ostuda.

Jestli je nějaký problém ve světě, tak, a to je můj názor, je to regulace populace. Protože když jsem jako čtrnáctiletý vycházel školu, tak na světě byly dvě miliardy obyvatel a dnes je osm miliard. To přece musí zadávat k novým problémům, čerpání zdrojů a tak.

Ještě před Mexikem jste dostal sovětskou malorážku, se kterou by nikdo nestřílel. A stal se zázrak…

V roce 1965 jsem se nominoval do Wiesbadenu, ač mne ještě před rokem vyhazovali, a pak mne s tužkou v ruce žádali, abych podepsal účast. Takže jsem se najednou dostal na třetí místo v tabulkách ve státní reprezentaci. To byl vrchol luxusu, letadlem do Frankurtu! A protože jsem tam byl pořád jako takový outsider, dostal jsem sice novou, ale problematickou sovětskou malorážku Strela. Těžká, kopyto, nikdo to nechtěl. A já nic jiného neměl, ale protože jsem studoval na strojárně a vědělo se o mně, že jsem manuálně zručný a pouštěli mě do dílen, tak jsem si to na fréze upravil. Tam jsem v tom utkání proti mistrům světa udělal body v kleče, v té době, v tom ošacení, proti tomu, jak jsou dnes zahaleni. Ale já jim říkám – na to nesázej, to mají všichni. Dnes se objeví finta na rukavici a do dvou měsíců to má celý svět. To je byznys. A ti, co to nemají, tak křičí, jak mohou proti těm, co je mají. Mám zkušenost, že v tom to ale není.

Takže v tom Wiesbadenu jsem měl malorážku, kterou by nikdo nevzal a mistři světa a olympijští mistři mi to fotili a kroutili hlavou, jak je to možné. Prostě měl jsem už tenkrát natrénováno. Takže se sovětskou malorážkou jsem tam udělal obrovské překvapení.

Šla léta a byla tu sametovka…

Pak přišel ten „slavný“ rok 1989, kdy najednou někteří, nebudu je jmenovat, říkali, že všechno je špatně. Podle mne to byl nesmysl, většina toho bylo dobrého. A tak jsem se postavil na stranu těch, kteří většinu toho dobrého zachraňovali. Mám velký podíl na tom, že jsem zachránil Velkou cenu osvobození, Grand prix, která jde v příštím roce do padesátého ročníku. Tím, že jsem se za to postavil, tak na mě všechno hodili, a pak byli blbečkové, kteří to chtěli všechno zrušit, že je to socialistická vymoženost. Hovada, která v životě nemusela dřít, bojovat na sportovním poli, tak by takovouto záležitost zlikvidovala. Já jsem jim říkal – nepleťte politiku do sportu. Tady je to fantastický závod, úžasná akce, která je pevně zakotvena ve sportovním kalendáři. V posledních letech se každý rok sjede 35 států do Plzně a poslední počty jsou od 750 do 800 závodníků, těch nejlepších z celého světa. Bez koruny dotace. Teď úplně nedávno jsem byl na setkání olympioniků, kde jsem seděl s Pavlem Doleželem, naším legendárním cyklistou, který prožíval stejný osud, kdy zachraňoval fantastický Závod míru. To je ale o level víc, musíte mít za zády celou vládu.

U Grand prix v Plzni mám problém, není to komu předat. Stále naléhají, abych ještě vydržel. Když chodím bez berlí… Ale už mě to zmáhá, bude mi 76 let, ale ještě ten jubilejní padesátý ročník bych měl, jak se říká, dát.

Podívejte na Asiaty, kteří vždy uzavírali pole závodníků ve všech disciplínách. Před šesti lety získali Indové prvního olympijského vítěze. Takže u nás se opravdu naučili. A když řeknu letošní výsledky, tak se musím červenat, kde jsou naši a kde jsou Indové. My to vyhodnocujeme a nikdo si mně nedovolí oponovat, když řeknu, že český sport je na sestupu. V porovnání s vývojem v Evropě a ve světě. Podle těch Asiatů je nám to jasné – je to obrovská morálka, kterou tam mají. Tady třeba ti mediální blbečkové začali řvát, jaký byl třeba Tichonov trenér. Když ale mluvím s těmi kluky, jeho svěřenci, tak říkají – byl hrozně tvrdý, ale kdykoliv jsem mohl říci, že s ním nebudu trénovat. Kdo je ale ochotný podvolit se tomu „sportovnímu teroru“, protože tam musí jít všechno jiné stranou a makat, tak má šanci něčeho dosáhnout. Důkazem jsou Číňané, Japonci, Korejci, Indové, ti dnes ovládají čelní místa nejen v našem sportu.

A dostáváme se k evergreenu – financování „obyčejného“ sportu…

Jak jsme v minulém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz hovořili o blokaci peněz, tak to mělo velký ohlas. Už se ví, že takové rozdělování bylo nesmyslné, mělo se rozdělit 80 procent, a tím by se podržely jednotlivé oddíly, aniž by ztratily nějaký čas na startu sezóny. My staří olympionici říkáme, že jako v řadě oborů, tak i zde narůstá legislativa. Mraky papírů. Ono to už proniká i do krajů, kdy předsedové oddílů a klubů narážejí na legislativu. Než vyplní ty všechny dotazníky a hlášení. Takže se pak raději na to vykašlou, a tím nám nevratně zanikají oddíly. Takže je třeba maximálně zjednodušit. Prostě jako za starého Sokola. Tam měl přehled, kdo zaplatil členství, známky, měl to v průkazu. Nějaké peníze dal starosta, něco dala župa a bylo to. A hlavně tam bylo nadšení, které nikdo nepotíral legislativou. Sport je jakýsi avantgardní. Sice nevyrábí, ale projevují se na něm pozitivní a negativní věci ve společnosti.

Jste také v komunální politice a zůstal jste věren „Zemanovcům“…

Zapletl jsem se do politiky proto, že jsem se na některých jednáních setkal s Milošem Zemanem a viděl jsem, že tvrdě hájí, co říká. A protože jsem zažil řadu podrazů a znám i ten, který se stal na něm, tak nás to nějak sblížilo a stal jsem se členem Zemanovců a dotáhl jsem to na zastupitele Plzeňského kraje. Je to velká zodpovědnost. Vidím, že politika je skutečně dosažení možného, a chcete-li ji dělat poctivě, je to těžká řehole a oběť. Kolikrát vás napadne, jestli si to lidi zaslouží. A nemluvím jen o sportu. I teď vidím, že řada tlaků je faleš, a je třeba se proti tomu postavit.