Setkal jste se v Česku s nějakými předsudky vůči Bělorusku?

Ani ne tak s předsudky, ale spíše s neznalostí. To je ale pochopitelné, z Česka se příliš do Běloruska nejezdí a z televize se mnoho lidé nedozvědí. Češi možná znají nějaké běloruské sportovce a vědí, kdo je v Bělorusku prezident, a tím to končí. Nedávno mě například překvapilo, že Černobyl je tady výhradně spojován s Ukrajinou, pro nás Bělorusy je to přitom naše velká tragédie. Na Bělorusko totiž spadlo sedmdesát procent radioaktivního odpadu a největší problémy byly pak u nás. Černobyl je právě na hranici Ukrajiny a Běloruska a třetina země je zamořená, čtvrtina obyvatel na tom území žije.

Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová se hlásí k několika identitám – ruské, běloruské a ukrajinské. Jak je to obecně s tou běloruskou?

Obrození bylo oproti západu v Ruské říši posunuto a všechny tyto procesy byly opožděné. Obrození proto zůstalo v 19. stol nedokončené. Pak za Stalina u nás následovaly silné represe proti národně orientované inteligenci, na konci 30. let bylo fyzicky zlikvidováno nebo odsunuto na Sibiř mimo jiné přes devadesát procent členů tehdejšího svazu spisovatelů, takže elita byla naprosto zničena. Po válce ještě zesílila rusifikace a to také nijak upevnění běloruského národního vědomí nepomohlo. Navíc v rámci Sovětského svazu byly velmi silné migrační procesy, takže dnes lze těžko najít někoho, kdo by byl „čistý“ Ukrajinec, Bělorus nebo Rus. Není to záležitost krve, ale uvědomění. Od rozpadu SSSR je to už i věc politická, běloruský režim kličkuje a nejčastěji se orientuje na východ. Běloruská mládež, která od narození mluví rusky, někdy z protestu přechází k běloruštině a hodně tomu pomáhaly třeba i rockové kapely, které používaly běloruštinu.

Sám mám jako mateřštinu ruštinu, narodil jsem se ve Vitebsku a dětství trávil v Minsku. Ten měl před druhou světovou válkou sto až dvě stě tisíc obyvatel, dnes tam žijí dva miliony obyvatel, většina z nich je maximálně třetí generace přistěhovalců z vesnic Běloruska a bývalého Sovětského svazu.

Jak jste se dostal k češtině a odchodu do České republiky?

Náhodou, skoro jako většina jiných bohemistů. Studoval jsem humanitní lyceum, což byla v 90. letech elitní škola, a tam jsem si vybral dva jazyky. Polštinu, protože každý vzdělaný Bělorus by podle mne měl umět polsky, a češtinu jsem se začal učit, protože učitelka polštiny za sovětů byla jako překladatelka v Československu a nabízela, že by češtinu mohla učit. Na žádné jiné střední škole v Bělorusku se tehdy čeština neučila a mně se zalíbila.

Žijete zde trvale pět let, ale Českou republiku znáte z častých pobytů už dvacet let. I když je „národní povaha“ sporný pojem, jací Češi jsou?

To je vždy srovnávání. Když se podívám na ně a na Bělorusy, ke kladným povahovým rysům Čechů patří jakási vlídnost a slušnost, na druhou stranu mi v některých případech vadí přílišné brblání a nadávání na vše a nespokojenost. A přitom jde o maličkosti. Bělorusové jsou v tom na druhém pólu, ti snesou úplně všechno a nemluví o tom.

Obě země patří k postkomunistické části Evropy, kde se debatuje o vyrovnávání s komunistickou minulostí. Jak to vnímáte?

V Bělorusku jsme v politice, ekonomice i vědomí lidí dost navázali na sovětské období, to mi dost na mé zemi vadí a s obavami sleduji rostoucí popularitu komunistů v Česku, a to i u mladších lidí, kteří komunistický stát ani nezažili. I když v České republice je v tomto smyslu situace vyváženější. V Bělorusku je snad nejvíc soch Lenina na světě, na každém náměstí nějaká je. Je to ale i v názvech ulic a náměstí, která jsou pojmenována podle katů běloruského národa z dob stalinismu. To se musí změnit. Líbí se mi třeba přístup Maďarů, kteří v Budapešti svezli do jednoho parku komunistické pomníky.

Jak na vás působí proruské tendence v České republice, kterou sovětská vojska až do roku 1989 okupovala?

Je to zarážející a je to často věc buď neznalosti, nebo neochoty se šťourat v minulosti. Vidím jasně, že je to jednak vliv peněz ve vyšších patrech politiky a byznysu, ale také vliv mediální propagandy. To mě znejisťuje. Vadí mi také, že se tady často zaměňuje pojem „sovětský“ za „ruský“. Nedávno tady v Jihomoravském kraji byly poskytnuty v rámci oslav konce války peníze na festival ruské kultury. Jako by Československo osvobodili jen Rusové. Když se ale podíváme na ústřední hřbitov, kde jsou padlí z druhé světové války, vedle ruských příjmení tam v hojném počtu najdeme rumunská, ukrajinská a další. V tomto smyslu by se nemělo zaměňovat ruské a sovětské, je to nepříjemné pro lidi z nezávislých zemí, které často byly Ruskem okupovány.

Je podle vás Rusko hrozbou pro Evropu, jak také v debatách o roli bývalé supervelmoci zaznívá?

Ruská politika rozhodně nebezpečná je a je na ni napojena vnitřní ruská propaganda a většina Rusů nyní takovou politiku podporuje. Ta propaganda ale funguje už dlouho.

Svět sledoval nedávné události na Ukrajině od Majdanu až po současnou situaci na východě. Je pro Ukrajinu cestou „pozápadnění“, kolem nějž se začaly demonstrace a Majdan?

Ukrajina je velký stát a jsou zde rozdíly vývoje mezi východem a západem země. Pozvolné pozápadňování ale bude pokračovat. I v Bělorusku je rozdíl mezi západem a východem, i když ne tak výrazný jako na Ukrajině.

Může v Bělorusku nastat něco jako ukrajinský Majdan?

V Bělorusku je trochu jiný politický systém, během dvaceti let Lukašenkova režimu se vytvořila mocenská pyramida, na jejímž vrcholu je malá skupina kolem Lukašenka a na ní vše záleží. Navíc se cpou velké peníze do policie a armády, takže se režim snadno udržuje. Kromě toho funguje šílená propaganda, která nepřipustí jiný názor. Většina lidí ani nejezdí za hranice, všude potřebují víza, která jsou drahá, a byrokracie je velká, takže ani nemají srovnání a věří propagandě. Hlavně starší říkají, že hlavní je, že není válka, že když není válka, máme se dobře. Celý systém je postaven tak, že odpor se realizuje jen těžko. Pokud se ale bude zhoršovat ekonomická situace, může k něčemu dojít. Prognózy bych ale dělal nerad.

Zabýváte se literaturou a uměním. Můžete srovnat kulturní prostředí v Česku, kde si někdy stěžujeme na financování a trh, a v Bělorusku?

Často tady slyším stížnosti, ale ve srovnání s Běloruskem je to zde v kulturním ohledu skvělé. Omezení jsou vždy, v Bělorusku je ale k pořádání jakékoli akce potřeba milion povolení – počínaje hasiči a konče vedením fakulty na univerzitě a magistrátem. A v každém úřadě navíc zasedají placení ideologové a ideologické komise, které často nedají povolení. Žádná iniciativa není vítána, na univerzitách pojem akademické svobody vůbec neexistuje, uspořádat třeba setkání se spisovatelem na půdě univerzity už dnes skoro není možné. To se týká vydávání knih, promítání filmů i koncertů. V Bělorusku se velmi často jako kulturní činnost vykazují stejně jako za sovětských časů folklórní festivaly, které jsou velmi ideologizované a léta už nebyly „modernizovány“. Asi příliš nepřeženu, když řeknu, že vrcholnými oficiálními akcemi jsou pak dožínky, vystoupení folklórních kolektivů s jarmarkem na náměstích provinčních měst pro traktoristy. Nezávislá scéna ale naráží na byrokratickou bariéru; a pokud prorazí a něco uspořádá, jde spíš o výjimku. Když třeba na soukromém pozemku někde na vesnici uspořádá koncert – něco jako na Hrádečku u Václava Havla za komunismu tady.

Narodil jste se ve Vitebsku, kde se narodil i Marc Chagall. Jak se tam pracuje s  odkazem světového malíře?

Ve Vitebsku lidé Chagalla znají, kdyby se jich na něj ale zeptal někdo před čtyřiceti lety, asi by vůbec nevěděli, o koho jde. Masové povědomí o něm začali získávat až od osmdesátých let. Ve Vitebsku i tak ale v obchodě se suvenýry najdete nejvýš pár pohlednic s reprodukcemi Chagallových obrazů, je tam opravený domek, kde trávil dětská léta, a v uměleckém muzeu jsou jeho kresby, které jeden z Chagallových potomků věnoval městu.