Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989?

Byl jsem čerstvým absolventem vysoké školy a 21. srpna toho roku jsem nastoupil do podniku zahraničního obchodu Strojexport. Ten den mne hned poslali domů, jelikož podnik sídlil na Václavském náměstí, očekávalo se, že tam budou podobné bouře jako v lednu. Ta atmosféra se pak táhla až do listopadu. 16. listopadu jsme šli místo půlky pracovní doby „přestavbově“ na sovětský film Malá Věra. Zvažoval jsem, zda se nemám jít podívat na manifestaci na Albertov, protože se očekávalo, že se může zajímavě vyvinout, ale už jsem pár týdnů předtím slíbil navštívit kamarádku mimo Prahu, takže jsem o to přišel.

Jaké panovaly v práci nálady?

Lidé na mém tehdejším pracovišti byli k událostem listopadu 1989 zdrženliví. Strojexport stejně jako ostatní podniky zahraničního obchodu byl pro lepší lidi, co jezdili vydělávat tuzexové bony do ciziny, a byl tím pádem plný spolupracovníků StB. Já jako čerstvý absolvent s nástupním platem 1950 Kč hrubého jsem neměl co ztratit než své okovy, jak praví Marx, a tak jsem ve Strojexportu pár týdnů fungoval coby mluvčí Občanského fóra. Dokonce jsem i jezdil naší rodinnou Škodou 105 S se studenty Filosofické fakulty agitovat na venkov, což byly někdy neuvěřitelné zážitky. Bylo mi 25 let a nacházel jsem se na přelomu mezi vysokoškolským studentem bez větších starostí a člověkem, který už musí pravidelně docházet do práce se všemi povinnostmi a důchodem v nedohlednu. Události 17. listopadu jsem měl z první ruky jak díky věku, tak díky pracovišti hned u koně na Václaváku.

Jak se vaši kolegové v práci, z nichž řada spolupracovala s StB, jak jste zmínil, dívali na vznik Občanského fóra?

Ve Strojexportu se to bralo tak nějak podobně, jako když se tam předtím zakládal Svaz československo-sovětského přátelství. Tedy jinými slovy, že nastala-li taková doba, tak do toho zkrátka všichni zase zodpovědně vstoupíme. Bystrým zahraničním obchodníkům totiž došlo, kam se věci pohnuly. Chvilku trvalo, než se zorientovali, ale pak tam naráz byli všichni.

Od listopadu 1989 nás nyní dělí tři dekády. Kterou z nich vnímáte jako tu nejlepší?

Pro mě to byly divoké devadesátky, kdy všechno vypadalo zdánlivě skvěle a žilo se vesele na dluh. To je asi způsobeno tím, že jsem byl ve věku, kdy sny byly ještě pestré, erekce pevné a budoucnost bez mráčku. Dnes už tu dobu vidím jinak, skrze věk a zkušenost, a také prizmatem toho, co devadesátá léta přinesla, a hlavně co naopak sebrala. Myslím si, že tehdy se zase jednou úspěšně položily základy pro řadu nerovností a nespravedlností, které už přežijí nejméně mou generaci.

Jak to s tou spravedlivostí myslíte?

Inu, tak, jak už to na světě chodí. Nastala situace, kdy se náhle všechno mění. Ti, co byli schopní, neměli skrupule a měli štěstí, že byli ve vhodnou chvíli na vhodném místě, to vzali do rukou a všechny představy o spravedlnosti odešly záhy do háje. Namísto kýžené spravedlnosti přišla posléze zákonnost, což zdaleka není totéž, a zbyla působivá, avšak prázdná hesla. Zkrátka jednotlivci, kteří na to mají nejen schopnosti, ale i žaludek a kontakty, budou vždy někde nahoře. Tuhle tendenci jsem kolem sebe intuitivně cítil už tehdy v listopadu 1989, ale chce to věk a zkušenosti, aby si to člověk plně uvědomil.

Oportunismus?

Takhle bych to nutně nenazval. Řekl bych spíš, že to patří k přirozeným lidským vlastnostem. Alespoň k vlastnostechm některých lidí. Ti, kteří jsou na jednu stranu schopní a na druhou stranu přitom nemají mnoho ohledů na druhé nebo nemají problémy se svědomím, se dostávají snadno nahoru. A někteří z nich jsou schopní úplně všeho. Příkladů bych mohl uvést spoustu.