„Nechci se opakovat, ale musím. Od devadesátého roku jsem si říkala, jak happening takzvané sametové revoluce dopadne a už to tady máme. Totální morální rozklad společnosti. Není to žádná legrace," podotýká Zdena Mašínová žijící v přízemí činžovního domu v Olomouci. Prý už v budoucnosti nevidí vůbec žádnou naději a diví se lidem, že do tohoto marasmu rodí děti.

Norimberský proces s komunisty

„Převrat skončil bez trestů, což má následky. V Německu byl po druhé světové válce Norimberský proces s nacisty, a přestože jich tam i pak hodně zbylo, postupně se s nimi zatočilo. U nás bylo také potřeba určitého Norimberského procesu s komunisty. To se ale pořád říkalo, nebudeme jako oni a jednalo se s kreaturami, co za minulého režimu vládly zemi. Už nejsem zklamaná, ale necítím žádnou naději. Dříve měl člověk alespoň kousek naděje, že se něco změní, dnes už mě to opustilo. Proto říkám, že rodit děti do tohoto světa není moc dobrý nápad. Se svými zkušenostmi si to mohu dovolit. Zkušenosti jsou bohužel nepřenosné, a proto se dějiny opakují," podotýká.

Budoucnost republiky vidí černě. „Naše společnost má ve vysokých postech spolupracovníky StB a bývalého režimu, což nikomu nevadí. Třeba ministr financí. Další generace tím budou stále postižené. S volbou prezidenta jsme si všichni říkali, jaká to se Zemanem na Hradě bude sranda, ale už to přestává být vtipné. Stojí nás to poslední zbytky prestiže, které jsme ještě měli. Ostatně svět celkově není moc velká sranda. Naše parcela se sune na východ a je to tragédie," rozvádí a dodává: „Na Ukrajinu Evropská unie nemá. Vždyť nebyla dobře připravená ani na postsocialistické země a chtěla by třeba Turecko. Ten zločinec v Kremlu to dobře ví. Jako rukojmí si bere volyňské Čechy a bohužel to je jen začátek. Proto sympatizuju s Poláky. Naše nemastná a neslaná hra, co se týče zahraniční politiky, je trapná. Ale válka by zničila celou Evropu."

Maminku jí vykopávají z hrobu

Úplně nejvíc je ale znechucená z chování představitelů tuzemské katolické církve. „Na hřbitově v Ďáblicích skončila po útěku bratrů naše maminka. Byla vězněná za nacistů i za komunistů. Žádala jsem pro ni o milost, ale Zápotocký ji neudělil, přestože byla velmi nemocná. V roce 1956 jsem ji poprvé a naposled navštívila, když mi to dovolili. Přinesli ji na nosítkách a už nebyla moc při vědomí. Po třech týdnech mi esenbák přišel říct, že zemřela. Jela jsem hned druhý den na Pankrác, pak do Ruzyně. Naivně jsme se domnívala, že mi vydají její ostatky. Všude se mnou jednali jako s vyvrhelem, až mi pak jeden čověk, co vycházel z věznice, letmo sdělil, že mám jet do Ďáblic. Tam mi na hřbitově ukázal hrobník plány šachet, kam pohřbívali politické vězně. Z místa se později stala skládka a já tam po čtyřicet let jezdila položit kytku. Jednou se tam objevil dřevěný kříž se jménem pátera Josefa Toufara," začiná tragický příběh, který má dnes hodně podivné pokračování.

„Celá léta jsem pak myslela na exhumaci anebo pietní úpravu toho místa. Konfederaci politických vězňů to nezajímalo, pražský magistrát také ne a Václava Havla také ne. Pak se toho ujalo Sdružení bývalých politických vězňů v čele se Stanislavem Stránským a někteří lidé z radnice Prahy 8 a celé místo bylo upraveno. No a před čtrnácti dny jsem se dozvěděla, že dojde k exhumaci pátera Toufara, aby byl důstojně pohřben. A tak se ptám, co ti ostatní? Nikdo nic neví. Napsala jsem kardinálovi Dukovi, neodpověděl. Nemám nic proti panu Toufarovi, byl to odvážný člověk a vážím si ho. Nicméně tam jsou pohřbeny stovky dalších lidí. V České biskupské konferenci mi řekli, že nevědí, kdy k exhumaci dojde. No a už se tam kope a lidé vynášejí kosti. Je to velmi necitlivé a arogantní. Takové jednání mě velmi pobuřuje. Stejně, jako tam ty lidi bolševici tajně zahodili, tak je dnes katolíci tajně vytahují," doplňuje s tím, že si ani v hodně hororovém snu nedokázala představit, že ji něco takového potká.