Ve volbách do europarlamentu zvítězilo ve Francii Národní sdružení Marine Le Penové. Co vy na to?

Je nutno říct, že za těch padesát let ve Francii se cítím být víc Francouzem než Čechoslovákem. K volbám jsem šel s myšlenkou dát najevo projev nespokojenosti se současnou francouzskou politikou. Volil jsem tedy právě Národní sdružení. Prostě jsem tak vyjádřil hlavně svůj nesouhlas. Podle mě se řada lidí zachovala stejně, proto Marine Le Penová vyhrála. Ostatně její strana dnešní vládnoucí garnituře nejvíc vadí. Evropské unii řada lidí z venkova už moc nevěří. Ve Francii se velmi často střídá levice s pravicí, ale vítězové dělají to samé, jako předchozí garnitura. Aparát je tak nacucaný byrokracií, že to těžko někdo změní.

Takže ode zdi ke zdi. Emmanuel Macron a jeho strana Na pochod! zvítězili předtím celkem přesvědčivě. Pak se začaly bouřit žluté vesty, odbory a vyhrála Le Penová. Působí to na mě, že jsou Francouzi tak trochu schizofrenici...

Ve Francii se podle mě moc věří na rychlé zázraky. Ostatně ani nevím, jak se dostal na výsluní Macron. Předtím byl ministr, odešel ze Socialistické strany, tedy od Francoise Hollanda. Nejspíše ovlivnil mnoho lidí, ale z počátku prezidentské kampaně jsem osobně vlastně nevěděl, kdo to je. Nasliboval hory doly a pak ticho po pěšině. Vydával se za levičáka a pak ukázal pravicovou tvář. Teď už mu ale spousta obyčejných lidí přestala věřit. Nová politika se nekoná.

Žijete na vesnici, ale v podstatě třikrát do týdne jezdíte do Paříže. Jak rozdílný je ve Francii v politických preferencích venkov od větších měst?

To je starý francouzský problém. Politika se dělá v Paříži a lidi na malých městech a vesnicích mají dojem, že na ně každý kašle. Ostatně žluté vesty, byť často demonstrují ve velkých městech, pocházejí většinou z maloměst či z venkova.

Jak vlastně skončila národní debata o směřování země?

Toť otázka. Macron jezdil hlavně po větších městech a starostové mu tam přednesli připomínky občanů. Musím pravdivě říct, že jsme to nějak detailně nesledoval. Nicméně mám z letmých zpráv dojem, že vlastně ještě nijak nereagoval. Ve volbách do europarlamentu dostal za vyučenou, ale vlastně nijak nezareagoval. Změny žádné, ticho po pěšině. Mám pocit, že se bude držet koryta a přemýšlet o argumentech k příští volební kampani.

Francouzská média řešila, že v sídle francouzského premiéra v Matignonském paláci proběhlo setkání všech nových europoslanců, ale dopředu odmítly účast některé levicové strany s tím, že se s lidmi od Le Penové nehodlají bavit. Co si o tom myslíte? Jsou „Le Penovci“ fašouni?

O tom si myslím své. Starý Jean-Marie Le Pen už padesát let kritizuje nejen levici, ale i pravici. Pravda, že měl kdysi dost radikální výstupy, které byly za hranou. Byl za ně odsouzen. Jako voják z alžírské války, kde přišel o oko a zažil si svoje, měl prostě drsnější vyjadřování. Začal se pak ale krotit. Jeho dcera je advokátka, umí mluvit a je celkem diplomatka. Je trochu z jiného těsta než její táta.

Stále operovat u jejich jmen s neofašismem je zavádějící a hloupé. Až se divím, že ji v demokratické zemi jako je Francie mohou stále takto napadat. Vypadá to, že lidé, co tohle slovo v těchto souvislostech užívají, ani nevědí, co fašismus opravdu znamenal.

Ve Francii byl zahájen program národní služby pro mladé. Dva týdny nosí uniformu, zpívají hymnu, seznamují se se základy první pomoci anebo s tím, jak zvládat krizové situace, a to všech bez mobilů. Prospěje to zdejším teenagerům?

Je to dobrá myšlenka. Já jsem generace, která to zažila v komunistickém Československu a občanská výchova byla spíš propaganda a buzerace režimu. I tak se tam člověk naučil dost potřebné věci. Ve Francii se však obávám, jak to dopadne. Zdejší mládež je hlavně zaměřená na chytré mobily, počítače a počítačové hry. Trochu bych se o ty mladé bál. Tak uvidíme, třeba jim to pomůže.

Francouzská mládež tedy žije podle vás tak trochu mimo realitu a je změkčilá?

Bohužel, je to tak. Není přeci normální, když dítě neumí pozdravit. Úcta ke starším se u některých úplně vytratila. Na druhou stranu bych v tomhle nechtěl zobecňovat nad únosnou míru. Znám skvěle vychované mladé lidi. Většinou jsou vychované ve víře v Boha, chodí do kostelů.

Ostatně povinná vojenská služba byla také k lecčemu dobrá. Měl jsem ji v Československu ještě dvouletou a většina mladých kluků při ní dospěla.

Do jaké míry vám to jako emigrantovi pak pomohlo, že jste si v cizí zemi našel celkem rychle uplatnění?

Pomohlo mi to hodně. Francie byla mojí první životní dovolenou v cizině. Jsem totiž syn bývalého politického vězně. Zrovna jsem byl ve Francii, když Československo napadla Varšavská smlouva, a tak jsem tam zůstal. Potkal jsem se pak s manželkou, která má slovenský původ, takže v nás stále žije československá myšlenka a s rozdělením republiky nesouhlasíme. Až tady se ze mě stal opravdový československý vlastenec.

Tady ve Francii se československé spolky vždy trochu hašteřily. Sokolové, dobrovolníci, rodáci a další. My jsme ale mezi nimi nikdy nedělali rozdíl. Chodili jsme ke všem. Když jsem se později stal členem Sdružení československých dobrovolníků ve Francii, tak jsem poznal moře zajímavých lidí. A v té myšlence se snažím pokračovat. Je v tom hrdost na naše otce a praotce, ale i trochu odezva na bývalý režim v Československu.