„Ministryně kultury Martina Šimkovičová se snaží znormalizovat kulturu, ponižuje její zahraničněpolitický význam, devastuje kontinuitu, degraduje odbornost, zastrašuje jednotlivce, manipuluje a falešně rozděluje společnost na normální a nenormální.“ To ve společném dopise napsali bývalí ministři kultury Ladislav Snopko, Milan Kňažko, Rudolf Chmel, Marek Maďarič a Silvia Hroncová. Co se dá k této tvrdé kritice na adresu členky Ficovy vlády říct?

Ta odpověď je prostá. Mohli bychom jednoho po druhém odsoudit za to, jak oni sami selhali v křesle ministra kultury. Snopko si to místo „zasloužil“, že držel během listopadové revoluce mikrofon Kňažkovi. Kňažko byl čistou nekulturní katastrofou a paradoxně při něm nejvíce utrpělo slovenské divadelnictví. Dnes je zpolitizován tak, že sociopata Matoviče prohlásil za příkladného premiéra, ačkoli dnes se s tím bláznem z Trnavy nebaví ani opozice. Pan Maďarič si dělal své soukromé kšefty hlavně s Mikem jako generálním ředitelem STV, a když mu premiér Fico nevyhověl, spáchal demonstrativní harakiri a odstoupil po dodnes nevyjasněné vraždě novináře a jeho snoubenky, ze které nejvíce vytěžil právě sociopat Matovič a jeho kamarila. Mám pokračovat?

Nemusíte. Ale podle té pětky exministrů kultury je výsledkem kroků resortu „destrukce a politické ovládnutí důležitých a dobře fungujících kulturních institucí a veřejnoprávních médií, a to i tím způsobem, že jsou z nich postupně odstraňováni lidé, kteří reprezentují odbornost, duch kooperace a tvůrčí svobody“. Odvoláni v poslední době byli šéf Slovenského národního divadla Matěj Drlička a Alexandra Kusá, která čtrnáct let řídila Slovenskou národní galerii. Stali se obětí politických čistek?

Samozřejmě že ne. Nejen slovenská kultura čelí nové vlně „aktivistů“ v pozicích placených státem. Tito „aktivisté“ časem instituce, které dostaly do správy, považují za své neodnímatelné „léno“ a jsou velmi překvapeni, pokud se stát ptá, co vlastně dělají. Nechce se jim skládat účty a ve svých pozicích vystupují jako autokraté, to je ten problém. Dobře to popsal Vasil Lipitsky na sociálních sítích: „Odstraněné postavy nebyly umělci – byli to ředitelé, a tedy funkcionáři... Jistě, úředníci také mohou být umělci nebo kritiky umění, je to však odděleno od jejich administrativních a řídicích funkcí. Věnují se nejprve hospodářským a finančním otázkám, za to nesou zodpovědnost... Znáte jméno Laurence des Cars? Je to ředitelka Louvru, historicky první žena v této pozici. Je to známá odbornice a autorka dobré knihy o prerafaelitech. Nezlobte se však na sebe, pokud jste její jméno dosud neslyšeli. Ne ona dělá Louvre slavným, je to Louvre, který ji činí významnou a směrodatnou. Zřejmě proto její jméno také není uvedeno na oficiální webové stránce nejpopulárnějšího muzea na světě. Proto, když čtu v médiích, že bývalý ředitel divadla na mítinku řekl, že jeho odvolání uškodilo slovenské kultuře, bezděčně si začínám myslet, že člověk s takovým egem ne zcela splňuje očekávání, jaká má La Scala.“

Takže smutnit za žádným z odvolaných šéfů není třeba?

Pan Drlička v Národním divadle byl odvolán už jednou, za minulé vlády. Právě proto, že ze své pozice dělal politiku. Paní Kusá ze čtrnáct let ve funkci jednu třetinu strávila rekonstrukcí celé Národní galerie, kterou navrhl její otec a kterému přihodila svévolně 1,6 milionu eur nad částku dohodnutou původní smlouvou! Považujete toto rodinkaření za normální? Tato rekonstrukce a následné „nezaplnění“ budovy dopadly katastrofálně. Oprávněně tu paní nazývám „nevlastní křestní matkou výtvarnické mafie ‚instalatérů‘“. Skutečné výtvarnictví totiž vzniklo jako obrazové vyjádření toho, co neumíme popsat slovy. Tyto paní Kusou chráněné podvodníky poznáte podle toho, že jejich „díla“ bez slovního vysvětlení nemají žádný smysl! Dokladuji to reportáží přímo ze Slovenské národní galerie, kde se každý na vlastní oči na fotografiích i videích může přesvědčit, k jakým doslova zvrhlostem takové vedení Národní galerie vede.

Nejde ale spíš o střet tradiční kultury a vymezení se vůči tématům LGBT+, což Šimkovičová prosazuje, s progresivistickým pojetím umění a kultury?

Určitě se nejedná o takový střet. Jde jen o vyžadování finanční kázně a nezavádění jakýchkoli politik do národních kulturních institucí. Ale když je tu ta otázka, uvedu příklad, jak z Městské galerie vyhnal „progresivní“ primátor dlouholetého ředitele, který tu galerii povýšil na evropskou úroveň. Udělali to jednoduše, když se ten přihlásil opět do výběrového řízení, nejenže před ním přišel posel od primátora, aby komisi zvlášť upozornil, že tento kandidát „nesmí projít“, ale okořenili to i takovýmito otázkami na funkčnost galerie:
„Jak si představujete spolupráci se zoologickou zahradou?“
„Co si představujete pod kodexem feministické instituce?“
„Představujete si uvolněnou dramaturgii takovým způsobem, že by se v ní cvičila i jóga?“
A tak to i dopadlo, úplným rozkladem elementárních výtvarných hodnot a preferováním mafie „instalatérů“, jak píši v této reportáži.

Do ulic a na náměstí vyrážejí demonstrovat tu umělci, tu nejsilnější opoziční hnutí Progresívne Slovensko spolu se stranou Sloboda a Solidarita. Jaké dopady na veřejnost, ale i pozici ministryně Šimkovičové ve vládě tyto protesty mají?

Minimálně, je opravdu horké léto a v Bratislavě je každý rád, že unikne horku v ulicích. Ale podívejme se blíže, kdo ty protesty organizuje? „Progresivní“ Šimečka a jeho komsomolci zloby a nenávisti? Absolvent zahraničního školení, jak se dělají „barevné revoluce“, což vzorně potvrdil závěrečnou prací s názvem „Diffusion and civil society mobilization in coloured revolutions“ a vyšla v CEU Political Science Journal v únoru 2009, kdy on sám procházel takovým školením na Nuffield University of Oxford. Jednou ze základních pouček tohoto návodu na převraty je rozeštvání původně klidné společnosti. A je opravdu jedno čím. Takže tento komsomolec Šimečka odmítl uznat výsledek demokratických voleb, a naopak navrhl odvolání ministra vnitra nové vlády ještě dříve, než se on a celá vláda dostali vůbec do úřadu!

A čím tenhle svůj požadavek odůvodnil?

No obhajobou toho nejodpornějšího zneužívání moci za Matovičo-Hegero-Ódor vlády podporované „progresivní“ prezidentkou Zuzankou. Bránil a dodnes brání vyšetření toho, co popsal jeden ze svědků (který se pak musel jít schovat před pomstou pachatelů v policejních uniformách „elitních vyšetřovatelů“ do zahraničí) na otázku týdeníku Plus 7 dní, čeho byli schopni, takto: „Psychicky lidi týrat, mučit, vydírat, vymýšlet si důkazy. To vám povídám s naprostou vážností.“ Podrobněji o tom píši v knize „Slovensko – ráj kajícníků, Spravedlnost podle Matoviče“. Je tedy jasné, že Šimečkovi je úplně jedno, čím nakopne tuto vládu, její ministry a zvláště premiéra Fica. Vždyť Šimečkova nenávistná rétorika již způsobila v naší historii nevídanou zvrhlost – atentát na premiéra! Co je proti tomu štvaní proti ministryni kultury…

Ptám se i proto, že v Česku mají někteří jasno o politickém konci Martiny Šimkovičové. Komentátor Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Karol Lovaš se domnívá, že tyto demonstrace jsou začátek konce ministryně, protože ten rozruch nevyhovuje ani zbytku vládní koalice, ani předsedovi vlády Robertu Ficovi. A také režisér a dokumentarista Břetislav Rychlík, který spustil akci na pomoc slovenským umělcům i slovenským kulturním manažerům, si myslí, že se ministryně stává pro premiéra Fica přítěží. Je to tak?

Vždy znovu mě dokáže překvapit tento arogantní přístup některých našich „bratrů z druhé strany řeky Morava“, kteří „řeší“ naše starosti za nás s takovou bohorovností, že to až hraničí s jakýmsi komplexem méněcennosti vůči Němcům, co si potřebují léčit na Slováčcích. A přitom o nás nic nevědí, nezajímáme je v tom, co děláme dobře, a ozývají se, jen když mají pocit, že nám mají udělovat jakési „rozhřešení“. A kdo to tedy říká? Snad ne ti čeští umělci, co zaplnili Národní divadlo, aby hajlovali svým nacistickým okupantům? A pak ti samí, co zase naplnili Národní divadlo, aby na pokyn komunistické strany podepsali hromadně Antichartu? A když se to zvrtlo, tak v listopadu 1989 se opět hnali na tribuny přísahat opačné straně? A vůbec, účast českých umělců v politice je sporná. Uvedu dva příklady umělců, jejichž společného díla si nesmírně vážím. Tak například pan Svěrák veřejně prohlásil jaký, že byl Havel obr-Čech! Já jsem Havla znal osobně epizodicky za disentu i něžné revoluce, a ta jeho tehdy fabrikovaná legenda se mi už zpočátku nezamlouvala. Tak jsem si začal sbírat dokumenty a svědectví o něm a právě v těchto dnech, po 34 letech, je toho dost na 100stránkovou kapitolu v knize „Demolice naší demokracie – Od Havla po Šimečku“, která jde právě do tisku. Příští rok by měl vyjít již podstatně rozšířený rukopis, velmi zhuštěný portrét toho pána pod názvem „Václav Havel – život ve lži“.

Co se z něj o modle mnohých Čechů dozvíme?

Na ukázku stačí dvě věty: „Havel se, navzdory masce prosťáčka, považoval vždy za oprávněně privilegovaného. Takže se nebránil ani společnosti bývalých komunistů (Čalfa), estébáků (Junek) či tunelářů (Bakala).“ Pan Smoljak zase bezelstně prohlásil, že Česko se může vzdát své národní nezávislosti, protože v Bruselu vše „transparentně a spravedlivě“ vyřeší za nás?! To ten pán nepochopil, že čím více moci, tím větší hyeny přitahuje? To nerozpoznal, jak s našimi státy manipuluje bruselská politická mafie, která přesně po vzoru původní mafie má utajené bossy „frakcí“, které stvořily tu stvůru Lajnovou? Ta čelí evropskému soudu za korupci ve prospěch farma firmy Pfizer, ale dokud tam budou ti bossové vládnout, tak navzdory všem důkazům (většinu, jak konstatoval i soud, zničila sama!) nebude odsouzena a bude škodit nadále. Škoda že se pan Smoljak nedožil důkazu, jak se mýlí, takže právě pro ten Pfizer kšeft nakupujeme zbytečné vakcíny a pak je za nemalé peníze likvidujeme a ještě nějaká léta budeme! Nezapomínejme na čerstvý příklad. Generální ředitelka Státní filharmonie Košice (ŠFK) Lucia Potokárová přijala rezignaci šéfdirigenta SFK Roberta Jindry, kterou jí nabídl v reakci na jeho nedávná medializovaná vyjádření na adresu ministryně kultury Martiny Šimkovičové: ... na každou svini se voda vaří. A takoví čeští umělci nám najednou pospíchají radit?! Nežertujte...

Na žertování jsem při té otázce ani nepomyslel. Jak silně dění v kultuře v čase dovolených a prázdnin hýbe Slovenskem?

Nijak, je to bouře v nočníku. Kuriózní je jen to, že „progresivci“ přišli s humornou vsuvkou, kdy vyzývají jednu stranu koalice, aby napadla druhou, a pak „progresivně“ prorokují, jak se slovenská vláda už už rozpadá. Je to podle pořekadla „co se bábě chtělo, to se bábě snilo“. A karavana jde dál.

Proti Šimkovičové se na slovenských náměstích protestovalo už před čtvrt rokem kvůli novému zákonu o veřejnoprávní televizi a rozhlasu. Jaká je situace ohledně STVR dnes a naplňují se obavy opozice, že vláda tato média ovládne?

No, nutno říci, že jsme si už pomalu zvykli na to, že „progresivní“ komsomolci vymysleli už takové „bubáky“, že je to k smíchu. I o tom píši už ve změněné knize „Demolice naší demokracie – Od Havla po Šimečku“: „Šimečka III. lhal o tom, že zkrácení promlčecí doby na znásilnění z 20 let na 10 let prý způsobí lavinu beztrestných znásilňování. Je to čistý nesmysl. Počet znásilnění je ve srovnání s celkovou kriminalitou stabilně kolem 0,18 procenta, a to bez ohledu na to, jaká vláda je právě u moci. A trestný čin znásilnění je specifický v tom, že tam už po roce není co a jak dokazovat! Ta dvacetiletá promlčecí doba je pozůstatek falešné feministické kampaně MeToo, kde se doslova po desetiletích jakákoli žena rozpomněla, že mezitím vážený a bohatý muž jí prý jaksi ublížil – bez důkazů, bez ověřitelných stop, jen jako drzé tvrzení. A jelikož u amerických laických porot převažují emoce nad fakty, stal se z toho prostředek k lynčování politicky nepohodlných mužských obětí. Šimečka III. nehorázně lhal o tom, že po změně výše škody a promlčecích lhůt se budou na Slovensko houfně hrnout zločinci, přestože tyto normy jsou upravovány právě na vyrovnání s evropskými standardy v okolních zemích! Šimečka III. nehorázně lhal o tom, že zrušení Úřadu speciální prokuratury (kterou jsme měli jen my, pobaltské země a Bulharsko, kde „speciální prokuraturu“ zrušili bez jakýchkoli protestů z Bruselu rok předtím!) je prý protiústavní. Když to Ústavní soud vyvrátil, Šimečka III. se za tuto lež neomluvil. Šimečka III. totiž ani netuší, co je v Ústavě Slovenské republiky.

A STVR funguje, aniž by si diváci všimli, že z jejich obrazovek zmizelo několik pomýlených aktivistů neschopných ani jen profesního veřejnoprávního výkonu. Jistě si vzpomenete, jak redaktorka Jančkárová tvrdila čisté bludy, že ČSFR se neměla rozdělit, vždyť řešením bylo poslat armádu, jak to udělali Britové v Severním Irsku?! A exprezident Klaus to už nemohl poslouchat a z přímého vysílání odešel. Je třeba si uvědomit, že Slovensko bylo tři roky zkoušeno vládou sociopata Matoviče s nebývalým policejním terorem, tiše podporovaným z Bruselu, kde se uhnízdila kamarila paní Lajnové, co by ráda ovládla takovýmto terorem „zlobivé“ státy EU. A když jsme se navzdory takovému brutálnímu nátlaku vrátili k normální vládě, aktivistů sloužících k rozeštvávání občanů se zbavily i všechny komerční televize! A také tam některé „tváře z obrazovky“ ječely, že bez nich se zhroutí svět. Ale nezhroutil.

Trvá stejné napětí mezi Ficovou vládou a mainstreamovými médii, jaké panovalo ještě před atentátem na premiéra?

Opět musím citovat z knihy „Demolice naší demokracie – Od Havla po Šimečku“: „Čelíme zásadnímu omylu. Nejagresivnější dezinformační média jsou mylně označována jako média hlavního proudu. Je to epochální nedorozumění. Média hlavního proudu jsou na Slovensku deníky Pravda a Nový čas nebo týdeníky Pluska, Život, Slovenka, Hospodárske noviny a také měsíčníky jako Eva, Dimenzie a další. Ty se politikou primárně nezabývají, a tak hlavní čtenářský ohlas patří již tradičně médiím zabývajícím se módou, volným časem, zdravím, domácími mazlíčky a nejrůznějšími koníčky.

Mně šlo o to, jaká velká média přistupují k nynější koalici stále jako k nepříteli. Která to jsou?

Existuje tzv. žlutý tisk, kde je jen pár nejštvavějších médií spočítatelných na prstech jedné ruky. Jsou to SME-čko, denník N-ádor, Týždeň a Aktuality.sk. Termín „žlutý tisk“ pochází z USA z konce 19. století a označuje taková média, kterým se nedá věřit. Překrucují v duchu „žluté žurnalistiky“ obraz světa podle libosti, takže často bývá v příkrém rozporu s realitou. Jejich dezinformační síla je nejen v tom, co čtenářům předkládají, ale také v tom, co čtenářům zamlčují.“ Jako praktik, který přispívá do našich i zahraničních médií více než půlstoletí, i jako teoretik, který vydal knihu o médiích „Všetko je inak“ a přednášel masmediální komunikaci na Univerzitě Cyrila a Metoděje v Trnavě, píšu i o tom, že extremistický žlutý tisk porušuje všechny zásady novinářské etiky, a to i ty, které definuje Rezoluce Rady Evropy o etice žurnalistiky, která platí od roku 1993. Tu zcela ignorují, přestože souběžně hlásají nehynoucí věrnost „evropským ideálům“. Je to typický orwellovský doublespeak – pravda se nazývá lží, nenávist láskou. Je to tím, že žlutý tisk chce mít monopol na jejich vlastní dezinformace, fake news a hoaxy. V současnosti například v orgiích předpovědí, jak se vládní koalice rozpadá, ale to je jen jejich zbožné přání, jak vyhovět zahraničním tutorům, co je platí.

Určitě sledujete i česká média. Jsme na tom lépe, nebo si jeden druhému nemáme co závidět?

Nemyslím si, že v Čechách a na Moravě je to lepší. Na druhé straně: pod největším útlakem selfie-vlády plagiátorů v čele s psychopatem Matovičem vznikla spontánní alternativní média. Osvobozená od zbohatlických tutorů, financovaná sbírkami samotných čtenářů a posluchačů. Byl to spontánní jev vyvolaný přirozenou touhou občanů po pravdě. A tato média vyhrála současné koalici parlamentní volby, prezidentské volby a prosadila i zvolení většiny koaličních kandidátů za europoslance! A „inženýři lidských duší“ u nás i v zahraničních diverzních centrálách jsou z toho na prášky.