Šance na to, že bude do Listiny práv a svobod zahrnuto právo bránit se vlastní zbraní, nabírá na síle a vypadá to, že má podporu Senátu i Sněmovny. Vy sám jste se za LIGU LIBE o věc velmi přičinil, za zmínku stojí i 110 tisíc podpisů pod peticí, která se tohoto práva týká. Jak podporu politiků vnímáte po dlouholetém úsilí?

Já to vnímám pochopitelně velmi pozitivně. Jsem rád, že námi našlápnutá cesta pokračuje uspokojivě stále dále a nejenom to. Mám velkou radost, že v Poslanecké sněmovně návrh prošel hned dvěma klíčovými výbory, tedy nejen výborem bezpečnostním, ale především tím, kdo má největší garanci, a to je výbor ústavněprávní. V neposlední řadě potěšilo, že návrh byl odhlasován jednomyslně. Prostě, nenašel se nikdo, kdo by se přímo v těchto výborech proti ústavnímu dodatku či ústavní novele – tedy možnosti bránit se zbraní – postavil.

Je znát, že politici skutečně seznali, a to napříč politickým spektrem, o jak důležitou věc pro lidi se jedná. Protože jde o bezpečnosti lidí, o jejich právo na bezpečnost a jsem rád, že politici to čím dál více vnímají. Dokonce mě překvapilo a doufám, že to není jen nějaký předvolební kalkul ve volebním roce, že pro tohle zvedli ve výborech například ruku i po jednom členu pirátské strany. To je největší důkaz, nakolik je téma nadstranické.

To se v české politice často nestává. Překvapilo vás to?

Rozhodně. Svědčí to o tom, že je uskutečňováno v praxi něco, co by vlastně mělo být naprostou samozřejmostí. Skoro totiž vnímám, že poprvé – a to není fráze – naši politici skutečně kopou za zájmy slušných lidí, našich českých občanů, a jejich voličů. Je to však asi i tím, že se zdaleka nejedná pouze o ty statisíce majitelů zbrojních průkazů, tedy práva na zbraň pouze ve smyslu legální soukromé zbraně vlastněné na zbrojní průkaz, ale jedná se také v neposlední řadě i o sebeobranné prostředky.

Tedy hraje se tu o zájmy dalších milionů našich občanů, aby je mohli nadále používat, nabývat a nosit s sebou ke své spravedlivé a efektivní obraně. A nedopadli časem snad tak, jak to vidíme ve státech na západ od nás, kde jsou populisticky politiky čím dál striktnějšími zákazy podobné věci omezovány či dokonce zakazovány. A tímto způsobem paradoxně, a je to smutné, vlastně odzbrojováni potenciální oběti zločinců a případně i teroristů – a tvořeno z nich tak jakési stádo bezbranných ovcí.

Zakotvení v ústavě má podle tvůrců návrhu pomoci zemi bránit se proti odzbrojování Evropskou unií. Evropská komise různé omezení držitelů zbraní zdůvodňuje bojem proti terorismu. Platí, že terorista nebývá vyzbrojen legální zbraní?

Přesně tak. Teroristovi stačí i kuchyňský nůž nebo do někoho najet autem, ať už odcizeným, vypůjčeným nebo vlastním. Při takovém útoku je totiž teroristovi, coby pachateli činu, úplně jedno, že se nakonec odkryje jeho identita, tedy majitele vozu.

Proč si myslíte, že k tomu odzbrojování dochází? Proč existuje tato snaha?

Kdysi jsme si mysleli, že je to jenom neodbornost, hloupost či nepochopení. Ale časem se ukazuje, že jde spíše o naprosto plánovité jednání bruselských špiček, které nechtějí mít evropské občany ozbrojené, tudíž sebevědomé a do jisté míry samostatné a ne tak závislé na státu. Člověk, kterému zakážete zbraně a seberete prostředky, musí totiž na stát více spoléhat. Prostě je vystrašený, bezmocný a lépe se potom podřizuje takzvaným protiteroristickým opatřením a zákonům. Tedy něčemu, co v praxi omezí ne toho teroristu, ale především upevní kontrolu nad běžným slušným občanem.