Jako obvykle při summitech G20 jsme byli minulý víkend svědky masových násilných protestů. Jak velká je míra pokrytectví demonstrantů, když ve značkovém oblečení protestují zapalováním barikád proti kapitalismu?

Je to velká míra pokrytectví. 

Islámský stát se může s klidem rozpustit, k tomu abychom zapálili a zničili naše města, stačí naši vlastní fanatici, píše ironicky k událostem v Hamburku v MfD Milan Vodička. O čem svědčí fakt, že policie byla okamžitě zkoumána, jestli si náhodou proti ničitelům v ulicích nedovolila příliš, či jestli těžkooděnci nepůsobili příliš provokativně a útoky vlastně nevyprovokovali? Není to názorná ukázka neschopnosti Západu bránit a hájit své zájmy?

Je. Islámský stát se ale samozřejmě sám nerozpustí a dokud nebude poražen, nepřestane napadat západní hodnoty, snažit se je zlikvidovat a ovládnout Západ. Otázkou je, jak se to podaří teď, když se zdá, že by mohla koalice vítězit. Není to ale tak jednoznačné. Neboť jak víme, Islámský stát má svoje síly také v zemích západní Evropy i jinde. Co jste řekl je naprostá pravda. Západní společnost opravdu někdy působí sebezničujícím dojmem. Namísto aby policistům byla vyjádřená podpora za to, jak se snažili zasáhnout proti těm aktivistům, vlastně zločincům, jsou naopak ještě kritizovaní stylem, který jste ve své otázce popsal. Je to jeden ze symptomů toho, jak Západ sám sebe vraždí. 

Ohledně setkání v Hamburku komentátoři soudili, že Evropa jde do konfrontace s USA a že účastníci se neshodli zvláště v oblasti klimatických změn. Vy ale, předpokládám, jste v tomto naopak na Trumpově straně...

Ano. Myslím si, že rozhodnutí prezidenta Trumpa je správné a rozumné. Plánovat některé věci na sto let je podle mě nesprávná cesta. Možná bychom se měli zabývat krátkodobějšími projekty a snažit se věci napravovat tak, že začneme sami u sebe. Co Trump udělal, že odvolal svůj podpis k Pařížské dohodě, neznamená, že by Amerika rezignovala na přecházení na obnovitelné zdroje, když to bude výhodné. Dotování všech těchto aktivit přináší velké problémy.

My jsme přešli na obnovitelné zdroje před deseti lety a vidíme, jaké trpké ovoce sklízíme. Podpora obnovitelných zdrojů stojí naše občany 45 miliard korun každý rok. Tohle je třeba vnímat a rozhodnutí dělat s určitou vizí. A ne, jak je argumentováno, že jsme jedni z posledních, kteří jsme Pařížskou dohodu neschválili, tak to proboha už schvalme a připojme se k ní ratifikací. Je to argument, na který bychom neměli slyšet. Ale suma sumárum k té Pařížské dohodě. V úterý proběhlo první čtení. To znamená, že je všechno připraveno k tomu, aby v září na závěrečné sněmovní schůzi proběhlo o ní hlasování. Vzhledem k tomu, jaká je atmosféra ve Sněmovně, myslím, že dohoda bude ratifikována a staneme se jejími právoplatnými signatáři.

Co bude dál? Dohoda byla připravovaná v roce 2015 s tím, že by měla být opravdu závazná a donutit snižovat produkci skleníkových plynů nejenom země Evropské unie, nejenom země vyspělé – Ameriku, Japonsko a další, ale měla donutit snižovat produkci skleníkových plynů i země rozvojové. Postupně se ukazuje, že závaznost se vytrácí. Dokonce jsem slyšel v pondělí v televizi od jednoho vědce z Ústavu pro klimatickou změnu z Brna, že je to jakási platforma, kde se budou každých pět let vyměňovat názory, jak se nám daří s tou klimatickou změnou bojovat. To určitě tvůrci, kteří ji v Paříži schválili, v úmyslu neměli. Tohle je potřeba zvažovat, jak se celá snaha rozplývá. Ale tak je tomu u aktivistických projektů vždycky.

Sto miliard dolarů budou muset vyspělé státy dát dohromady, aby podpořily boj se změnou klimatu v méně vyspělých zemích. Amerika ale už je pryč a s ní i třetina peněz, které měly být od nich. Není to podle mě správná věc a nepovede k dobré budoucnosti. Ale dnes je názor těch asi 150 ratifikantů a 196 signatářů celkem jasný. Chtějí se takto sdružovat. Ať se to tak děje, ale musí si být vědomí následků. Já budu hlasovat proti ratifikaci. Podle mě by zastánci Pařížské dohody, kteří budou hlasovat pro, tedy i vláda ČR prosazující ji jako svoji prioritu, měli říci občanům, co to bude znamenat.

Poslanec Jan Zahradník

Co to tedy bude znamenat?

Že v nějaké dohledné době dvaceti až třiceti let bude výrazně omezeno – dokonce až na nulu – spalování fosilních paliv, tedy uhlí, nafty, plynu. Co je u nás nahradí? V zemi, kde není pořád sluníčko. Kde bývá zima. Lidé se ptají – topíme uhlím, nemáme jiné zdroje paliva. Čím tedy budeme topit? Já to nevím, a podle mě to neví ani naše vláda. Obnovitelné zdroje – solární či větrné elektrárny, případně biomasa – nenahradí tuto energii.

Napadají mě jaderné elektrárny?  

Ty jsou podle mě jedinou zárukou toho, že bychom mohli být energeticky nezávislí. Souhlasím s tím, aby se vytvářela decentralizovaná energetika, kdy by si každý občan, pokud bude chtít, mohl dát za dobrých podmínek na svoji střechu solární články, které bude používat a v případě přebytku energie s ní i obchodovat. K tomu je potřeba mít velmi sofistikované ukládací zařízení, tedy baterie. Články, které by mohly tuto vyrobenou energii ukládat v daném slunečném dni pro případ dne, kdy bude zataženo. Avšak mohou být dny, kdy bude zataženo dlouhodobě a zároveň nebude foukat vítr a bude zima. Což se stalo na začátku roku v Německu. U těchto decentralizovaných systémů je třeba mít nějaký další zdroj a tím by podle mě měla být jaderná energetika.

Spíše bychom měli jít cestou rozvoje jaderných zdrojů. Jadernou energetiku pořád využíváme ve tvaru, v jakém byla před čtyřiceti, padesáti lety zavedena. Pořád tím jádrem topíme pod kotlem a vzniklou páru proháníme turbínou. Zkusme vytvářet jaderné systémy, které budou šetrné a spolehlivé.