Proč byl odstraněn režim Kaddáfího? Podle obecně přijímaných informací se přece „vzdal podpory terorismu“?

Snaha Francie a Británie o odstranění režimu Kaddáfího je tak stará jako Kaddáfího režim sám. Víme, že se k moci dostal v roce 1969. Poprvé o úvodních třech pokusech odstranit nový libyjský režim už v letech 1970-1971 napsal znalec Blízkého východu Patrick Seale spolu s novinářkou Maureen McConvillovou v knize The Hilton Assignment a Real Life Political Thriller ještě v roce 1973. Tyto první pokusy ovšem zmařila americká CIA. Spojené státy tehdy zaujímaly pružnější pozici než Francie a Británie, USA Kaddáfího považovaly za dostatečně antikomunistického, chtěly na něm pracovat, ovlivňovat ho. Koncem 70. let „bývalý“ agent CIA Edwin Wilson dokonce dodal Libyi plastickou trhavinu C-4 a s pomocí bývalých příslušníků Zelených baretů cvičil libyjské komandos a některé radikální palestinské skupiny.

Kdy se to změnilo?

Když se ovšem stal prezidentem Ronald Reagan, s jeho účelovým viděním světa jen jako dobra a zla, pak už žádný prostor pro zpravodajské hry s Kaddáfím nebyl. Kaddáfího Libye se stala „nádorem, který je třeba vyříznout“. Následovalo americké bombardování Libye v roce 1986, které ovšem kýženou změnu režimu nepřineslo. S výjimkou Británie ale Západ další vojenské akce proti Libyi ani tlak USA na globální protilibyjské sankce nepodpořil. Muselo by se stát něco závažnějšího. Například něco jako útok, v němž by zahynula řada nevinných civilistů z Evropy nebo USA. I podle premiérky Thatcherové Kaddáfí po roce 1986 takzvané teroristické aktivity omezil, tedy s výjimkou dodávek pro Irskou republikánskou armádu.

Ze seriózních zdrojů víme, že v roce 1988 zastavil Kaddáfí financování palestinských extremistických skupin a následně je z Libye vyhnal. Domnívám se, že Kaddáfí se podpory takzvaného terorismu vzdal právě v této době. Jde ovšem o to, co za terorismus považujete. Hned po příchodu k moci vyhlásil Kaddáfí podporu Libye všem osvobozeneckým hnutím a revolucím, což ovšem časem Kaddáfího protivníci v zahraničí paušálně vydávali za „podporu terorismu“. Ať už šlo o podporu Mandelovy ANC, či angolské – nyní vládnoucí – MPLA, sandinistů v Nicaraguy a podobně. O kritériích, kde končí osvobozenecké hnutí a začíná terorismus, jistě můžeme polemizovat.

Co bylo dál?

Pak koncem roku 1988 přišlo zřícení amerického letadla Pan Am nad skotským Lockerbie, zlovolný teroristický akt, který ovšem neprovedli Libyjci, ale podle všeho Džibrílova Lidová fronta pro osvobození Palestiny – všeobecné velení. Cestou nevybíravých manipulací a nátlaku Spojené státy a Británie prostřednictvím Rady bezpečnosti prosadily protilibyjské sankce OSN s tím, že mohou být zrušeny teprve, až Libye vydá skotskému soudu své dva občany, která CIA označila za pachatele atentátu, a když převezme odpovědnost za katastrofu a vyplatí odškodnění pozůstalým obětí. Po osmi letech tvrdých globálních sankcí Libye své dva občany skotskému soudu předala. Soud v Zeistu, který zvláštní pozorovatel generálního tajemníka OSN profesor Koechler nazval „pokračováním velké kamufláže“, pak v roce 2001 jednoho z Libyjců osvobodil, druhého odsoudil na doživotí.

Časem, i pod dojmy americko-britské invaze do Iráku, si Libye „koupila mír“. Okatě přiznala „odpovědnost za činy svých úředníků“, nikoli přímo za atentát v Lockerbie a vyplatila podstatnou část odškodnění. Spojeným státům takové „přiznání“ stačilo a Libye se tímto zbavila sankcí OSN. Na cestě k normalizaci s USA byla ovšem ještě celá řada překážek, mimo jiné vyplacení zbytku kompenzací. Podstatné je, že tehdy, počínaje rokem 2003, se džamáhírije měnila z temné říše mezinárodního terorismu na reformující se zemi vedenou moderním myslitelem Muammarem Kaddáfím.

Jaký to mělo další efekt?

V roce 2008 dosáhly USA a Libye dohody o vyřešení všech pohledávek, o vzniku fondu odškodnění všech obětí (i Lockerbie i amerického bombardování Libye v roce 1986). Velkým problémem se časem staly přislíbené příspěvky amerických ropných společností do společného kompenzačního fondu. Společnosti se k tomu neměly a Kaddáfí je nevybíravě k odvodům nutil. To byl jeden z mnoha motivů, proč na jaře 2011 Spojené státy proti Kaddáfímu zasáhly.

Je to určitý paradox, ale boj proti terorismu, islámskému terorismu, jak ho chápeme po 11. září 2001, boj proti Al-Káidě a islamistům vedla Libye už několik let před tím, než se Usáma bin Ládin stal pro Spojené státy veřejným nepřítelem číslo jedna. Také zatykač na dopadení bin Ládina vydala Libye dříve, než se jeho jméno začalo na Západě denně skloňovat. Do té doby příslušné služby největších západních zemí podporovaly různé libyjské islamistické skupiny, které bojovaly proti sekulárnímu Kaddáfího režimu, stejně jako Američané podporovali wahhábisty a Tálibán v boji proti sovětské invazi v Afghánistánu.

S touto podporou protikaddáfíovských islamistů USA dočasně přestaly po útoku na newyorská dvojčata a naopak se snažily Libyi zapojit do nelegálního programu mučení zajatců ve třetích zemích. Recipročně na libyjskou žádost britská MI6 a CIA například vypátraly a v roce 2004 Libyi předaly jednoho z představitelů libyjské opoziční skupiny Libyan Islamist Fighting Group (LIFG) Abdula Hakíma Belhádže. Tento muž se spolu s dalšími libyjskými Afghánci, účastníky války v Afghánistánu na straně Tálibanu, třikrát pokoušel o svržení Kaddáfího režimu. Zbývá dodat, že po čase Kaddáfí Belhádže propustil na svobodu jako osobu, která už „nepředstavuje nebezpečí“. Když pak na jaře 2011 vypukla v Libyi rebelie proti režimu, Belhádž se stal hlavním koordinátorem dodávek zbraní a speciálních sil z Kataru a po pádu Tripolisu vojenským velitelem rebelů v hlavním městě.

Proč se na svržení Kaddáfího podílely Francie a Británie?

Důvody, které vedly Francii a Británii k tomu, aby počátkem roku 2011 iniciovaly svržení Kaddáfího režimu, mají obdobný charakter jako v případě USA. Jen je zde patrnější aspekt politického hazardu, Sarkozyho snaha řešit rychlou úspěšnou válkou domácí problémy, přezírání mezinárodních norem. Obě země, ale i americké korporace došly po čase zahrávání si s Kaddáfím k závěru, že se tento muž „dostatečně nepolepšil“. Nestal se totiž loutkou, jak si představovaly. Sarkozy mu uchystal triumfální přijetí v Paříži, nechal kvůli němu uzavřít Louvre, hovořilo se o desetimiliardových libyjských nákupech ve Francii včetně superletounů Rafale a jaderných elektráren, realizována však byla sotva desetina. Navíc se Kaddáfí stavěl negativně vůči Sarkozyho projektu Unie pro Středomoří, kvůli kterému Sarkozy kdysi koupal Topolánka a ve kterém Kaddáfí oprávněně viděl neokolonialistický projekt pronikání Francie do Afriky.

Podobně Britové byli zklamáni tím, že z četných slibů libyjských nákupů britské výzbroje byl realizován jen zlomek. Není divu, že už v létě roku 2010, téměř rok před vypuknutím ozbrojeného povstání v Libyi, se generální štáby obou zemí dohodly na provedení vojenských cvičení ve Středomoří. Jak v Kongresu USA uvedl senátor Dennis Kucinich 31. března 2011, cílem těchto manévrů, které shodou okolností měly začít 21. února, byl „smyšlený“ diktátor v bohaté ropné zemi na severu Afriky. Je pozoruhodné, že libyjská zahraniční opozice stanovila s velkým předstihem vypuknutí povstání proti Kaddáfímu na 17. února.