Jste lídrem uskupení Patrioti Pro Olomouc pro nadcházející komunální volby v Olomouci. Jak byste charakterizoval tento politický subjekt? V čem se lišíte od ostatních?

Patrioti jsou neformálním uskupením budovaným na přátelských vazbách mezi jednotlivými patrioty, kteří se navzájem znají, cítí se součástí toho „ničeho“ a sdílí hodnoty založené na přátelství a lásce k místu, kde žijeme. Patrioti se neschází kvůli politice, scházíme se zazpívat si karaoke, něco ugrilovat, postavit „hajzlbudku“, prostě užít si pohodové chvilky.

Nejvíce se Patrioti odlišují od stran založených kvůli úspěchu vybrané elity v politice v tom, že nikoho nepřesvědčujeme, že je naše cesta lepší než cesta kohokoli jiného. Politiku chceme kultivovat především na úrovni „bytí“, protože jednáním těžký hodnotový úpadek naší společnosti prostě změnit nelze. Kdo tvrdí opak, ten popírá očividné. My říkáme, že je naše cesta jiná, prostá, přátelská, pohodová a mírumilovná, proto od patriota nemůžete čekat, že za vás bude bojovat. Co očekávat můžete, je, že vám bude dobrým sousedem - a dobří sousedé spolu přece nebojují. Vnímáte ten obrovský rozdíl mezi „bytím“ a „jednáním“?

Ve vašem programu mě zaujalo, že chcete na vhodných městských pozemcích vysázet a udržovat ovocné aleje a sady, aby obyvatelé města, školní zařízení, domovy seniorů a další veřejné prospěšné instituce měli přístup k ovoci zdarma. To je poněkud netradiční. Co vás k tomuto záměru vede?

Patrioti chtějí život člověka učinit jednodušším, srozumitelnějším a tím pádem i radostnějším. Prostě chceme lidem udělat co nejrychleji malé radosti, aby s městem cítili, aby si uvědomili, že město je institucionalizovaný přítel a soused, který je na jejich straně, ne byrokrat, který člověku život komplikuje a hrozí pokutami. 

Máme za cíl lidi vytáhnout z paneláků, chceme mimo mnoho dalšího znovuoživit tradici zahrádkaření a vybudovat zahrádkářské kolonie hlídané městskou policií, aby lidé, za pouhý závazek řádně o svěřenou zahrádku pečovat, měli zdarma možnost si vypěstovat zdravou zeleninu, odchovat nějakého ušáka či sebrat pár vajíček a večer si třeba u ohníčku popovídat se sousedy a vyventilovat tak stres.

Já vidím, jak lidé bydlící v domě, kde je stovka bytů, žijí osamocení, jak místo pozdravu raději otočí hlavu, jak se bezbranní senioři bojí očního kontaktu, aby se „něco“ nestalo. Všimněte si v autobuse tváří lidí, zatnutých zubů a tvrdých rysů. Měli bychom všichni zvolnit, nebo to s námi nedopadne dobře.