Nepřipadá vám postupem času federativní rozdělení Ukrajiny reálnější?

Federace je rozvolnění, které do budoucna nic nezaručuje. To známe z osudu Československa, které se, bohudík, odfederalizovalo nenásilnou formou. Stalo se tak nepochybně především díky tomu, že obě národnosti byly na vlastním území dostatečně homogenní a nebylo tedy potřeba vyhánět Slováky na východ a Čehůny na západ.

Ukrajině by prospělo řešení, které kdysi bylo ve vtipu o Slovenském národním povstání, respektive nalezeném deníku z téhož. Den po dni se střídaly zápisy „vyhnali jsme fašistov z lesa" a „fašisti nás vyhnali z lesa". Deník končil slovy „v sobotu sa hájnik nasral a všetkých nás vyhnal z lesa".

Vývoz demokracie a „našich hodnot", budeme-li na chvíli věřit propagandě, uvedl svět do chaosu. Odstranili jsme „hájniky", aniž bychom si uvědomili, že za ně nemáme náhradu. Ukrajinský prezident Porošenko není v pozici, aby mohl, podobně jako odporně bohatý majitel baru ve filmu Limonádový Joe, vystřelit „konec kočkování, chlapci". Otázka samozřejme je, do kolika částí by se Ukrajina federalizovala. Do dvou, nebo podle oligarchů a jejich soukromých armád?

Do jaké míry bude podle vás politika sankcí škodlivá pro Evropu, USA a na druhé straně pro Rusko?

Ekonomka Ilona Švihlíková uvedla v jednom článku v Britských listech příklady toho, jak se USA systematicky snaží narušit spolupráci EU s Ruskem. Na USA lze pohlížet jako na kolos, který sice má jistou setrvačnost, ale potřebuje obrovský přísun energie, aby se mohl dál pohybovat, aby se nezastavil a nezchátral do rozpadnutí. Potřebuje nejen energetické zdroje, ale k tomu i přísun bohatství zvenčí.

Sankce jsou odrazem nadřazenosti. USA se zadefinovaly jako politický i ekonomický vrchol uspořádání společnosti. Je to samozřejmě jen propaganda, takové hry se slovy a jejich významem. Dobrý příklad poskytují jména různých vojenských operací. Například americká invaze do Panamy, která svými důsledky daleko předčila bratrskou pomoc armád Varšavské smlouvy, měla jméno „Just Case", tedy spravedlivá věc. Kritik tohoto pojmenování napsal: „Šlo o extrémně cynickou hru pojmenovat svrchovaně nespravedlivou invazi do Panamy tímto jménem." Vláda se tím ale zbavila nejistoty ohledně nelegální invaze suverénní země. Takové označení bylo tudíž velmi důležité, protože utvářelo ve veřejnosti dojem, že americká vláda podnikla morálně správnou věc. Byla to ale čistá propaganda.

Ukrajinský prezident Porošenko má svoje poraděnky, kteří mu nejspíš doporučili, aby o separatistech mluvil jako o teroristech. Česká média tento termín ochotně přijímají a s nimi i válečné operace proti separatistům. Bombardovat teroristu je přece správná věc. Vrátím se po této odbočce k sankcím. Je zajímavé, že jakmile Rusko vyhlásilo protisankce, nastal rozruch. V Česku se obratem objevila řešení, jak je obejít. Nebudeme dodávat přímo, ale třeba přes Bělorusko, nebo jinou ochotnou zemi. Zásadovost je pěkná, když nebolí. Mimochodem, sankce USA proti Kubě měly a mají zajímavý dopad. Kuba vytvořila ekonomický systém, který stabilizoval zemi do té míry, že byla dána za vzor chudším zemím. Byla to buď Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, který takové doporučení dal.

Pro Rusko mohou mít sankce inspirující dopad. Země, která zažila jelcinovskou šílenost, kdy se HDP snížilo na šedesát procent předjelcinovského období, je nepochybně schopná překonat pokles, který mohou sankce přinést. Z politického hlediska mohou sankce představovat pro Rusy velkou motivaci překonat snahy USA a NATO dát nohu do jejich dveří. Pro EU jsou sankce nepříjemné, ale nenašla odvahu postavit se proti americké politice. V momentě, kdy začnou sankce dopadat na její vlastní hospodářství, nastane ústup z pozic. Je vcelku příznačné, že sankce doprovází tlak na další zbrojení a zvýšení rozpočtů na obranu, jak se eufemicky říká přípravě na další války. Z českého hlediska je pozoruhodné to, že se nikde nemluví o tom, kde Andrej Babiš postupně vezme několik desítek miliard na zvýšení vojenských výdajů na dvě procenta státního rozpočtu.