Nepřipadá vám postupem času federativní rozdělení Ukrajiny reálnější?

Federace je rozvolnění, které do budoucna nic nezaručuje. To známe z osudu Československa, které se, bohudík, odfederalizovalo nenásilnou formou. Stalo se tak nepochybně především díky tomu, že obě národnosti byly na vlastním území dostatečně homogenní a nebylo tedy potřeba vyhánět Slováky na východ a Čehůny na západ.

Ukrajině by prospělo řešení, které kdysi bylo ve vtipu o Slovenském národním povstání, respektive nalezeném deníku z téhož. Den po dni se střídaly zápisy „vyhnali jsme fašistov z lesa" a „fašisti nás vyhnali z lesa". Deník končil slovy „v sobotu sa hájnik nasral a všetkých nás vyhnal z lesa".

Vývoz demokracie a „našich hodnot", budeme-li na chvíli věřit propagandě, uvedl svět do chaosu. Odstranili jsme „hájniky", aniž bychom si uvědomili, že za ně nemáme náhradu. Ukrajinský prezident Porošenko není v pozici, aby mohl, podobně jako odporně bohatý majitel baru ve filmu Limonádový Joe, vystřelit „konec kočkování, chlapci". Otázka samozřejme je, do kolika částí by se Ukrajina federalizovala. Do dvou, nebo podle oligarchů a jejich soukromých armád?

Do jaké míry bude podle vás politika sankcí škodlivá pro Evropu, USA a na druhé straně pro Rusko?

Ekonomka Ilona Švihlíková uvedla v jednom článku v Britských listech příklady toho, jak se USA systematicky snaží narušit spolupráci EU s Ruskem. Na USA lze pohlížet jako na kolos, který sice má jistou setrvačnost, ale potřebuje obrovský přísun energie, aby se mohl dál pohybovat, aby se nezastavil a nezchátral do rozpadnutí. Potřebuje nejen energetické zdroje, ale k tomu i přísun bohatství zvenčí.

Sankce jsou odrazem nadřazenosti. USA se zadefinovaly jako politický i ekonomický vrchol uspořádání společnosti. Je to samozřejmě jen propaganda, takové hry se slovy a jejich významem. Dobrý příklad poskytují jména různých vojenských operací. Například americká invaze do Panamy, která svými důsledky daleko předčila bratrskou pomoc armád Varšavské smlouvy, měla jméno „Just Case", tedy spravedlivá věc. Kritik tohoto pojmenování napsal: „Šlo o extrémně cynickou hru pojmenovat svrchovaně nespravedlivou invazi do Panamy tímto jménem." Vláda se tím ale zbavila nejistoty ohledně nelegální invaze suverénní země. Takové označení bylo tudíž velmi důležité, protože utvářelo ve veřejnosti dojem, že americká vláda podnikla morálně správnou věc. Byla to ale čistá propaganda.

Ukrajinský prezident Porošenko má svoje poraděnky, kteří mu nejspíš doporučili, aby o separatistech mluvil jako o teroristech. Česká média tento termín ochotně přijímají a s nimi i válečné operace proti separatistům. Bombardovat teroristu je přece správná věc. Vrátím se po této odbočce k sankcím. Je zajímavé, že jakmile Rusko vyhlásilo protisankce, nastal rozruch. V Česku se obratem objevila řešení, jak je obejít. Nebudeme dodávat přímo, ale třeba přes Bělorusko, nebo jinou ochotnou zemi. Zásadovost je pěkná, když nebolí. Mimochodem, sankce USA proti Kubě měly a mají zajímavý dopad. Kuba vytvořila ekonomický systém, který stabilizoval zemi do té míry, že byla dána za vzor chudším zemím. Byla to buď Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, který takové doporučení dal.

Pro Rusko mohou mít sankce inspirující dopad. Země, která zažila jelcinovskou šílenost, kdy se HDP snížilo na šedesát procent předjelcinovského období, je nepochybně schopná překonat pokles, který mohou sankce přinést. Z politického hlediska mohou sankce představovat pro Rusy velkou motivaci překonat snahy USA a NATO dát nohu do jejich dveří. Pro EU jsou sankce nepříjemné, ale nenašla odvahu postavit se proti americké politice. V momentě, kdy začnou sankce dopadat na její vlastní hospodářství, nastane ústup z pozic. Je vcelku příznačné, že sankce doprovází tlak na další zbrojení a zvýšení rozpočtů na obranu, jak se eufemicky říká přípravě na další války. Z českého hlediska je pozoruhodné to, že se nikde nemluví o tom, kde Andrej Babiš postupně vezme několik desítek miliard na zvýšení vojenských výdajů na dvě procenta státního rozpočtu.

Nemáme očekávat od Ruska, společenství BRICS a dalších hráčů třeba přeorientování většiny světové ekonomiky na jinou měnu, než je dolar, či přerozdělení tržních orientací?

Tato otázka je patrně velmi těžká i pro profesionální ekonomy. Stačí se podívat jen na to, kolik problémů má Česko s přijetím eura, přestože by to znamenalo zjednodušení finančních operací vzhledem k EU a cenovou stabilitu v jejím rámci. Česká měna je stabilní ne proto, že máme jakousi národní banku, ale proto, že spekulanty nezajímá jakási obskurní koruna, kterou platí nějakých deset milionů lidí. Z čistě amatérského hlediska si troufám říct, že přechod na jiné měny není jednoduchý vzhledem k obrovskému zadlužení USA. Věřitelé tedy nemají příliš velký zájem na tom, aby se hodnota jejich pohledávek snižovala. Jak bude fungovat BRICS, je těžké předvídat. Je celkem jisté, že si Jižní Amerika uvědomila, kolik jejího bohatství odteklo na sever. Otázka je, zda bude nový systém schopen omezit zisky a jejich tok, aby se postupem času situace neopakovala. Určitý model představovalo „za komunistů" RVHP. V rámci onoho projektu došlo k určité diversifikaci průmyslu a každé zemi byl zaručený podíl na společném koláči. USA se samozřejmě nikdy nesmířily se ztrátou Střední a Jižní Ameriky a dělají vše pro to, aby svou nadvládu obnovily.

Z hlediska budoucnosti světové politiky a případně i válek bude zajímavé, jak a jestli vůbec jsou USA schopny reagovat na BRICS změnami na vlastní půdě. Je třeba vidět, že údaje o stavu americké ekonomiky jsou značně zkreslené tím, že optimistické či pesimistické závěry jsou stavěny převážně na úrovni burzovních indikátorů. Nálada investorů se může měnit velmi rychle, aniž by v ekonomice nastala jakákoli změna. USA mají zhruba tři sta milionů obyvatel, tedy populaci, která potřebuje určité množství služeb, zboží a staveb. Jestliže je nové auto zapotřebí každých deset let a deset procent majitelů by odložilo koupi o jeden rok, zvýší se následující rok spotřeba o stejné procento a ekonomové budou jásat, že se věci změnily k lepšímu.

Problém USA je v obrovském vnitřním dluhu vzhledem ke vzdělání. Americká společnost je v podstatě nevzdělaná a jako taková zhloupnutelná kupčí s vírou. Samozřejmě, v tak velké společnosti se najdou lidé, kteří se přes to dostanou na špičku vědy. Otázka je, kde USA vezmou peníze na to, aby se mohly stát výrobcem a exportérem spotřebního zboží. Jen taková drobnost: Před časem jsem dělal ve svém kanadském domě větší úklid. Při té příležitosti jsem našel jediný výrobek s nápisem Made in USA. Byl to plastikový cedník na špagety. To je za sedmadvacet let pobytu v Kanadě dost málo.