Jak vnímáte současnou situaci v Turecku po nezdařeném vojenském puči a referendu o prezidentských pravomocích? Prezident Erdogan zahájil čistky v mnoha společenských vrstvách, v armádě, policii, ale také mezi úředníky státní správy i intelektuály, to znamená i mezi novináři, pedagogy a umělci. Panuje nyní skutečně v Turecku totalita, jak o tom informují evropská média? Dotýkají se tyto nové poměry také běžných lidí v jejich každodenním životě?

Čistky se dotýkají takzvaných gülenistů, tedy těch, kteří mají jakékoliv spojení s hnutím Feto. Bohužel se to také podepsalo na mnoha nevinných lidech, kteří ani neměli ponětí o těchto vazbách. Sama jsem uvažovala, zda škola, pro kterou pracuji, má mezi zaměstnanci nějaké napojení na toto hnutí. Hned po nezdařeném puči vyšel totiž seznam škol, nemocnic a úřadů, které byly přidané na černou listinu. Cizinci, kteří pro tyto instituce pracovali, nesměli opustit zemi, na letišti byli zatčeni a doposud jsou pronásledováni. Místní již neseženou práci ve státním sektoru. Například jsem se doslechla i o případu muže, který před osmi lety pracoval pro Asia banku, která je dnes na černé listině, a proto byl ze své současné práce propuštěn a už nemůže pracovat ve státní správě. Musel si otevřít vlastní bistro, aby uživil rodinu.

Prezident Erdogan měl před referendem o rozšíření svých pravomocí vyvíjet velký tlak na veřejnost, a to nejen v Turecku, ale i v zemích, kde žijí početné komunity Turků, aby mu schválila jeho nové rozsáhlé kompetence, kdy bude moci vládnout téměř neomezeně. Jak to vstřebává turecká veřejnost, umělci a pedagogové, mezi kterými se pohybujete?

Kvůli tak obrovské předvolební kampani Erdogana jsme všichni tušili, že dosáhne toho, čeho chce. Den před referendem prezident označil všechny ty, kteří volí „Ne“, tedy opozici, za teroristy. Opozice byla silně utlačována. Avšak prezidentova strana AKP měla po celém Istanbulu obrovské billboardy. Letáky a nálepky rozdávala dokonce ochranka u vchodů metra, která normálně prohledává lidi u vlaků. Jejich heslo znělo: Milujete-li svou vlast, volte Ano – skončeme pro jednou s terorismem, volte Ano. Teď chce nechat rozhodnout 80 milionů lidí o trestu smrti. Den před referendem se mě řidič autobusu zeptal, jaký mám názor na volby, zda je správné, aby o všem rozhodoval jeden muž. Odpověděla jsem mu, že to považuji za velmi nebezpečné. On jen dodal, ať se stane, co se má stát, a dají nám už pokoj. Je zvláštní, že místní Turci jsou i přes tyto poměry velmi pozitivní, ale někteří projevují laxní přístup. Podle jejich názoru nedojde k radikálním změnám rychle a také věří, že v tak silně polarizované společnosti nemůže tato myšlenka diktatury dlouho přežít.

Proběhlo vůbec prezidentské referendum férově? Kritici Erdogana tvrdí, že sčítání hlasů bylo provedeno protiprávním způsobem, kdy se evidovaly i hlasy v neorazítkovaných a neprověřených obálkách. Upozornili na to jak pozorovatelé z Rady Evropy, tak například i zástupci tureckého svazu právníků. Jaký máte na to názor?

O férovosti se v rámci referenda nedá příliš mluvit. Vlastně vše proběhlo protiprávně. Přijde mi, že i přes velké množství důkazů na sociálních sítích se bohužel nic nezmění. Jak jsme tušili, Erdogan dosáhl toho, čeho chtěl, a volební lístky, které získal, byly z části zfalšované. Na sociálních stránkách byly zveřejněny případy, kdy lidé hlasovali dvakrát nebo označili razítkem lístek jak v části Evet (ano), tak Hayir (ne) a vše se vždy započetlo ve prospěch Evet. Můj kolega zasedal ve volební komisi, nad ním stál policista z Erdoganovy strany AKP, který mu nařídil sečíst i neorazítkované obálky. Pak se tam objevil muž, který označil hlasovací lístek před komisí. Když ho volební komise upozornila na porušení pravidel a skutečnost, že jeho hlas nemůže být započítán, odvětil jim, že pokud to může dělat parlament, tak on také. Policista i právníci opět zasáhli s tím, že nemají pádný důkaz, a i tomuto voliči byl hlas započítán. Všem bylo jasné, že referendum bude zmanipulované, ale málokoho napadlo, že se bude podvádět takto veřejně a bez strachu z postihů.

Jsou běžní lidé v Turecku spokojeni se zásadní změnou společenských poměrů? Nehrozí v Turecku masové násilné demonstrace a další puč? Jaká je vlastně nálada mezi lidmi?

Moji přátelé jen kroutí hlavou, jsou znechuceni a čekají, co se stane. Jelikož byl výsledek voleb akceptován i přes velké množství důkazů o falšování hlasovacích lístků, málokdo se o tom chce opět bavit. Lidé mají pocit bezmocnosti, ale na druhou stranu život jde dál. Veřejnost čeká, co se stane. Pokud však vyjdou nařízení omezující jejich svobodu, určitě bude docházet k častým a masivním demonstracím. Puč se ale podle mne už opakovat nebude. Armádu teď od července střeží policie. Před každým vojenským kempem stojí alespoň dvě policejní dodávky. Někteří mí kolegové často organizují demonstrace a aktivně se na nich podílejí. Bohužel jsou často velmi krutě potlačovány, ale i tak jsou to velcí patrioti a věří, že se vše v dobré obrátí. Nechtějí se vzdát své svobody a práv. Doposud jsou tyto demonstrace akceptovány, jelikož výsledek referenda byl velmi těsný. Ostatní lidé však mají velmi laxní přístup k současnému dění a snaží se hlavně o to, aby se nedostali do konfliktu s úřední mocí.

Nebudou se nové změny dotýkat také práv žen v Turecku? Nezačnou chodit zahalené a nebudou muset snášet podobná omezení své svobody, jako je tomu běžně v jiných islámských státech?

Většina mých známých, kteří pořádají demonstrace, jsou ženy. Působily jako lektorky na istanbulských univerzitách přes deset let. Veřejně projevily svůj nesouhlas podpořit vládu jednoho muže a kvůli tomu byly propuštěny. Studenti se jich zastali a zorganizovali také velké demonstrace v areálu univerzity.

Já sama věřím, že Turecko je stále ekonomicky dost závislé na západním světě. Z tohoto důvodu si nemůže dovolit islamizaci státu. Je to sekulární stát, ze kterého profituje jak západ, tak i východ. Mnoho arabských žen si zde užívá benevolentní přístup a svobodu, mohou se zde odhalit či se namalovat nebo promluvit na muže. V arabských zemích by za to byly pravděpodobně zatčeny. Vždyť i Turci žijící v arabských zemích hlasovali ze 70 procent proti prezidentskému systému v Turecku. Jelikož si sami uvědomují jeho úskalí.

Někteří čeští politikové tvrdí, že Erdogan se svým větším politickým příklonem k islámu nemá mezi běžnou tureckou populací moc velký problém. Že sekularismus (odklon státu od náboženství), který zavedl ve 20. letech minulého století v Turecku Mustafa Kemal Atatürk, byl spíše záležitostí jen armády, bezpečnostních složek a turecké elity včetně intelektuálů. Mají pravdu nebo se mýlí?

Řekla bych, že odkaz Atatürka je stále aktuální ve všech vrstvách společnosti. Islám zakazuje zobrazení Boha, jediným zobrazovaným je Atatürk (otec vlasti). Neexistuje město, škola či park, ve kterém by nebyla socha Atatürka častokrát v nadlidské velikosti. Samozřejmě, že se současný prezident snaží už několik let tento odkaz zničit, nebo překonat. Mnoho Turků vám s úsměvem odpoví, že je to nereálné. Každé malé dítě umí Atatürkovou báseň nazpaměť. Každé pondělí a pátek se ve školách zpívá turecká hymna a všichni studenti vzhlíží k obrazu Atatürka. Mladí lidé si nechávají vytetovat jeho jméno na ruku a většina starších má jeho obraz doma. Erdogana následuje většina spíše informačně negramotných lidí.

Po Erdoganových čistkách nechce vedení Evropské unie souhlasit se zrušením víz pro Turky a už nemíní ani samotné Turecko přijmout mezi sebe. Prezident Erdogan také velmi tvrdě urážel německé, dánské a švédské politiky za to, že nenechali vystupovat jeho politiky na území zmíněných států v kampani ohledně prezidentského referenda. Jak vůbec běžní Turci nyní vnímají Evropu?

Většina mých tureckých přátel by nejradši odjeli pryč z Turecka. Jsou znepokojeni změnami, kterými země prochází, a vnitřně je to velmi trápí. Mnoho lidí plánuje emigraci, ovšem je pro ně velmi těžké opustit vlast, kterou milují a vydat se do neznáma, kde by byli pravděpodobně terčem předsudků. Jsou si vědomi, že na území Německa žije paradoxně mnoho zradikalizovaných Turků a vzkazují jim, že pokud volili Ano, ať se okamžitě vrátí do Turecka a zkusí si v takových poměrech žít.

Jak se nyní Evropance žije v Turecku? Ovlivňuje tamní život také uprchlická krize, to znamená velký počet uprchlíků ze Sýrie, Iráku i jiných zemí? Nemáte strach z atentátů islamistů? Co si vlastně myslí řada Turků o Islámském státu?

Život v Istanbulu jsem si vybrala sama. Působím jako lektorka hudby na prestižní mezinárodní střední škole. Istanbul je multikulturní kosmopolitní metropole, ve které se momentálně pohybuje 20 miliónů obyvatel, z toho jsou tři milióny uprchlíci. Když se projdu částí Istanbulu, jako je Besiktas či Kadikoy, uslyším mnoho odlišných jazyků v průběhu jednoho odpoledne. Líbí se mi také náboženská rozmanitost, vedle sebe uvidíte v harmonii mešity, synagogy či pravoslavné kostely a kláštery. Vždy jsem byla jako Evropanka vnímána s respektem a nikdy jsem se nesetkala s pohrdáním. Naopak, když na někoho promluvím turecky, hned je zajímá, odkud jsem, a chválí mi moji turečtinu. Tato rozmanitost mě přitahuje.

Uprchlíci se zde vyskytují už přes pět let. Řekla bych, že si na ně místní začínají zvykat. Ti vzdělanější se začleňují do společnosti bez problémů. V nemocnici mě ošetřil syrský lékař a v restauraci mě obsloužil syrský číšník. Stát jim hodně pomáhá, dostávají ubytování a také občanství. Avšak na ulicích je také nižší sorta lidí. To znamená, jsou vidět sedící matky s polonahými, vždy spícími kojenci, jak natahují ruku se slovy para (peníze). Nikdy nepřijmou chleba či vodu.

Z atentátů islamistů strach opravdu mám. Avšak každý Turek vám řekne, že je na útoky zvyklý, protože zde existuje mnoho politických a teroristických stran, které se přes třicet let navzájem vyvražďují. Od vzniku Islámského státu ale dochází i k útokům na bezpartijní civilisty. Příkladem je minulý rok, kdy docházelo k atentátům prakticky každý měsíc. Byla to pro mě velmi těžká realita, se kterou jsem se musela vyrovnat. Obzvláště pak útok na nejbezpečnějším evropském mezinárodním letišti Atatürk v červenci. Celá má rodina měla přiletět dva dny na to. Doposud mne představa, že se nám něco mohlo stát, hodně trápí. Snažím se vyhýbat přelidněným oblastem či částem, ve kterých by mohlo dojít k protestům. Všem doporučuji se neubytovávat v oblasti Taksimu. Podle mě každý člověk pohybující se ve velkém městě musí být dnes velmi obezřetný.

Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by hájil zájmy Islámského státu. Mám štěstí, že žiju ve velmi klidné části Istanbulu, daleko od centra, obklopena lesy a krásnou přírodou. Pro mě se stal Istanbul druhým domovem, přestože pro jiné je to chaos.