Jaké místo ve vašem díle má filozofický návrh Ústavy Země, který jste právě zveřejnil?

Jednoduše odpovědět neumím. Tato věc zrála dlouho. Musel jsem nejprve vystudovat techniku a seznámit se s povahou přírodních věd, abych pochopil, že filozofie, kterou jsem absolvoval později, je skutečnou vědou věd. Ale ani filozofie, tak jak se v Brně studovala, nebyla ještě onou teorií vyššího řádu, z jejíž perspektivy bych mohl porozumět dnešnímu světu. Takovou teorii, nové evolučně-ontologické pojetí bytí (skutečnosti), jsem musel teprve sám vytvořit. Pouze v tomto rámci dávaly aktuální ekologické otázky smysl. Když jsem totiž před více než dvaceti lety psal knihu Ohrožená kultura, vycházely knihy pod názvy Ohrožená příroda. Bylo třeba opustit antropocentrický přístup, problémy a vztahy správně pojmenovat, volit jinou rovinu výkladu.

Především šlo o to, pochopit bytí nikoli jako stálost, ale v souladu s vědeckými poznatky jako aktivitu, jako tvořivou procesualitu. Jen z tohoto širokého evolučního přístupu lze totiž pochopit rozpolcenost dnešního pozemského bytí na dva protikladné planetární systémy. Tím bylo možné ukázat, že dnešní ekologická krize je vlastně existenciálním konfliktem kultury s přírodou. Ale teď konkrétně k vaší otázce. Napsal jsem nejprve několik apelativních textů, jakými byly Nájemní smlouva se Zemí, Deklarace závislosti, Jedenáct podmínek biofilního obratu kultury. Ústava Země je tedy završením několik desítek let trvajících úvah o konfliktu kultury s přírodou a o možném způsobu jeho řešení.

Kdo patří do cílové skupiny příjemců těchto informací nebo spíš výzev?

Jedním slovem je skupina široká. Ústava by měla oslovit teoretiky, obyčejné lidi, pedagogy, žáky i studenty. Ale jejímu zpřesňování a konkretizaci by se měli věnovat především právníci a politici. Takový text, jako je Ústava Země, by měl být totiž schopen napsat každý dobrý právník, kdyby měl odvahu a příslušné přírodovědné a filozofické znalosti. Jedním z cílů textu je tedy přimět právní vědu, aby se konečně začala zabývat nejen právy člověka, ale také právy Země, její subjektivitou. Dnešní právo totiž už přiznává subjektivitu kulturním organizacím, podnikům a mezinárodním korporacím, ale odmítá ji přiznat největšímu pozemskému podniku, jímž je Země. Myslím, že se tu právo chytilo do vlastní pasti, když kromě subjektivity fyzických osob přiznalo subjektivitu umělým nadosobním prvkům kultury, ale ne Zemi, která je starším, svébytnějším a na člověku i kultuře nezávislým systémem. Navíc je širším systémem, který člověka vytvořil a existenci kultury umožňuje.