V souvislosti s letošním třicátým výročím 17. listopadu se toho už řeklo a připomnělo ažaž. Málokdo byl zpočátku tak blízko centru dění jako vy. S čím máte události roku 1989 nejvíce spojeny?

Máte pravdu, že se toho napovídalo dost. Až se pomalu bojím říci, že jsem byl i se svojí ženou na Václaváku, když zpívali Gott s Krylem, když přišli dělníci z ČKD , pak na nějaké demonstraci, kdy jsme šli kolem Slavie a dál ke Karlovu mostu. A že jsem byl taky na Letné a tak dále. Podle toho, co jsem se dozvěděl ke třicátému výročí, tak na Václaváku, když zpívala Kubišová, bylo podle nových pamětníků nejméně tři miliony lidí. Na Letné jich bylo podle „Nových pověstí Listopadových“ tolik, že je sem museli snad dovážet i ze zahraničí. Protože tolik lidí v Československu tehdy ani nežilo. No, možná jsem byl v jiném vesmíru. Anebo jsem dneska v jiném.

Situace byla v Československu v roce 1989 rozporuplná. Informovanost obyvatel byla mizerná. Vzhledem k tomu, že jsme němčinu záměrně zapomněli a angličtinu neuměli. Ruštinu jsme nenáviděli a znali z ní jen slova jako chorzasčot. A historky, jak Lenin bydlel v kupce sena ve Finsku, což jsem měl za maturitní otázku, ale jak se zeptat, kde tady máte záchod, to nám bylo utajeno. Takže moc jsme se ze zahraničí nedozvěděli. Poslouchat Hlas Ameriky a Svobodou Evropu, to bylo o uši. Československá televize, tehdy nejvlivnější médium, byla pouhou hlásnou troubou jediné oficiální ideologie. Pokud vám dnešní ČT připomíná normalizační ČST, není to podobnost náhodná, ale zásadní. Jen Moskva si v komentářích vyměnila role s Bruselem, případně s Německem a s USA.

Všichni tady už byli nasraní – slovo naštvaní nevystihuje skutečnost – na normalizační komunismus. A to včetně velké části členů KSČ, majitelů „červených pracovních knížek“. Ale protože se politický pohyb v zahraničí nedal úplně zatajit, byrokracie, „kádry“ na vyšších postech a i mnoho těch, co z normalizačního komunismu tyli, se snažili změny oddálit. Jak mi pak řekl jeden bývalý vysoký funkcionář: „Věděli jsme, že je to v pr.. , ale každý den byl dobrý!“

Chytřejší komunisté se snažili něco zachránit, například vytvořením Prognostického ústavu, ale před dvaceti lety zdecimovaná KSČ nebyla schopna jinak nic duševně vyprodukovat.