Jak hodnotíte tento rok z mezinárodního hlediska? Především ze vztahu dvou mocností – Ruska a USA? Zažíváme začátky studené války?

Jsem rád, že jsme se dožili v klidu a míru Vánoc. Je to poněkud smutné, že to považuji za nejlepší mezinárodní výsledek letošního roku, ale podle toho, co čtu ve světovém tisku či vidím na televizních obrazovkách u nás a na internetu, je to po všech letošních přemetech asi to nejlepší, co mohu napsat. Vybuchují jen petardy, zem se zachvěla jen jednou, na Ostravsku, a to ještě nepatrně, letos se na nás nevalily přívaly vod ani běženců. Ani si vždycky neuvědomujeme, že si žijeme v naší české kotlině jako v pelíšku, v jakém se u nás doma válí bišonka Adélka. Pravda, vstali jsme z něj, abychom šli volit, nebo si nyní poslechnout prezidentské kandidáty, jak slibují věci, které nikdy nebudou moci splnit, protože takové pravomoci naši prezidenti nemají.

Bohužel je mají ti, na nichž závisí osud planety. Popřejí si ti dva, Trump a Putin, šťastné a klidné Vánoce? Jistě, mají to složitější, v jejich zemích se slaví podle různých kalendářů, a tedy i v různou dobu. Kéž by však byl jediný rozdíl v tom, že u jedněch je to 24. prosince a u druhých 7. ledna! Rád bych věřil tomu, že se konečně už setkají nejen proto, aby si před kamerami potřásli rukama, ale především, aby se domluvili, jak se dá žít vedle sebe na jedné planetě a vzájemně na sebe nemířit jadernými raketami.

Jakkoliv to zní paradoxně, studená válka měla jednu výhodu: museli se domluvit, aby z ní nevznikla válka horká. Nyní není situace takto vyhraněná, nejde o opakování historie, ale přesto všichni cítíme, že v bezpečí nežijeme. V čem je problém? Vždyť USA a Ruskou federaci nerozděluje vzájemně se vylučující ideologie: Amerika je nejvyspělejší kapitalistickou zemí a Rusko se stalo státem s nejdivočejším kapitalismem. Nebo snad právě v tom je ta potíž? Nebo, když zmizel reálný protivník, musíme si ho vytvořit, abychom dali smysl své politice, protože jinou ani neumíme dělat?

Největším reálným výsledkem konce studené války v Evropě bylo sjednocení Německa. Než k tomu došlo, na obou stranách tehdejší padající železné opony se báli: co tomu řeknou generálové? Připustí to? Mám dojem, že dnes jsme v podobné situaci: objevila se reálná šance, aby se nejen sjednotilo Německo, ale v podobném duchu vlastně celý svět. Čeho se však dnes bojíme? Také generálů?

Podívejme se na vztahy v Evropě – Ukrajina byla plná událostí a o nic méně tomu nebylo ve Francii…

Lakmusovým papírkem vztahů v Evropě jsou zasedání Evropského parlamentu. Toho prosincového ve Štrasburku jsem se účastnil a zřejmě jsem udělal dobře: když byly poslanecké lavice při jednáních téměř prázdné, alespoň se zaplnila – i mou zásluhou – novinářská galerie. Abych poslancům příliš nekřivdil – když došlo na hlasování, vždycky se jich seběhlo dost, aby platilo. Jaké otázky se tu probíraly? Především příprava Evropské rady, tedy schůzky hlav států a předsedů vlád členských zemí, která by se měla sejít 23. února.

Na jejím pořadu by mělo být zahájení strukturované spolupráce v obraně (PESCO), kterou podepsalo 23 členských států včetně naší republiky, dále migrace, vzdělávání, kultura, závěry sociálního summitu v Göteborgu, na němž byl schválen sociální pilíř EU. Parlament měl ovšem na programu i jiné otázky.

Abych ukázal jejich šíři, vyjmenuji alespoň některé: boj proti zneužívání dětí, návrh nařízení Evropské komise, jímž se povoluje užívání určitých typů fosfátů ve zmrazeném mase, z něhož se připravuje především kebab, evropská strategie pro nízkoemisní mobilitu. Slavnostním okamžikem bylo každoroční udílení Sacharovovy ceny bojovníkům za svobodu myšlení a lidská práva. Tentokrát ji dostali představitelé venezuelské opozice. Už jen z tohoto výčtu vidíte, jak poslanci musí být uhonění, aby zvládli tuto šíři problémů. Pro nás byla v poslední době snad nejpříznivější zpráva o dopise, který poslal předseda Evropské rady Donald Tusk všem členským vládám, že centrálně stanovené mechanismy přerozdělování uprchlíků nefungují, a proto je třeba hledat jiné cesty k řešení problému migrace. Doporučuje, aby se našel konsensus do června 2018.

Mne však v poslední době velice zaujal projev francouzského prezidenta Macrona, který v deseti bodech vyjádřil svůj názor na úplnou reorganizaci Evropské unie a jejích orgánů. Macron navrhoval šestiměsíční lhůtu, kdy by se o jeho návrzích mělo diskutovat v jednotlivých členských zemích, zejména mezi veřejností, a poté by se mělo rozhodovat o tom, co přijmout a co nikoliv. Návrh je to vpravdě revoluční, ale když jsem se nyní zeptal namátkou několika poslanců, co mu říkají, odpověděli mi, že se s ním ještě neseznámili. Z toho mi vyplývají dva závěry: buďto ho Francouzi málo zpropagovali, nebo jakákoliv reforma nenachází v parlamentě živnou půdu. Jen připomenu alespoň jeden bod, jenž se dotýká přímo parlamentu: aby v příštích volbách v roce 2019 se poslanci volili nikoliv podle národního klíče, ale celoevropsky, prostě bez ohledu na to, kdo odkud pochází. Když Evropský, tak evropsky...

…a co tedy Ukrajina?

Třebaže pravoslavná Ukrajina vánoční svátky neslaví společně s námi, přece jen, zdá se mi, jí přišel pod stromeček – přesněji jolku – výborný dárek: podle agentury Moody se ukrajinská ekonomika vzpamatovává z krize let 2014–15. Dokazuje to růst hrubého domácího produktu, který byl za letošní rok dvouprocentní. Výhled na příští rok předvídá růst HDP o 3,5 procenta. Předseda vlády Vladimír Grojsman to komentoval s tím, že jím navrhovaný rozpočet na příští rok počítá se 3 procenty jako minimem. Vláda na zasedání 1. prosince stanovila plán rozvoje Ukrajiny na léta 2018–20. Podle něj by v roce 2019 měl HDP růst o 3,6 procenta a v následujícím roce dokonce 4 procenta. Počítá se ovšem také s růstem cen, a to na úrovni 109, 106,5 a 105 procent. Nezaměstnanost by měla rovněž klesat a to z 9,1 až na 8,5 procenta z práceschopné populace. Reálné mzdy by měly příští rok vzrůst o 9,6 procenta. O zlepšené pozici Ukrajiny svědčí i to, že Evropská banka EBRD se rozhodla povolit jí úvěr 25 milionů eur na stavbu bioplynového závodu ve Vinnické oblasti, který bude největším na světě.  O stabilizaci ukrajinského trhu svědčí také fakt, že na něj oficiálně vstoupila IKEA.

Ukrajina roste i jinak. Například v exportu zbraní země poskočila o sedm příček v seznamu exportérů a prodala zbraně za více než miliardu dolarů. Mimochodem, třetí Rusko jich prodalo za 26, 6 miliard, ale absolutní prvenství si drží USA, na něž připadá 58 procent světového obchodu se zbraněmi. Nebojte se, žádné odzbrojení nás nečeká.

Jak hodnotíte návštěvy českých představitelů v zahraničí? Byly to spíše –  kromě Bruselu – cesty na východ od nás, což mnoho kritiků nese s nevolí?

Aby od nás mohla někam vycestovat nějaká delegace, znamená to, že ji na druhé straně musí někdo přijmout. Samozřejmě jsou i cesty poslanců za poznáním, vzpomínám si na jednu takovou, kdy se jich dvacet vypravilo před Vánocemi do Nizozemí poklonit se památce Komenského, ale k jeho hrobu ani nedojeli, raději zůstali v Amsterodamu ve svitu červených lampiček. To snad byla výjimka, faktem je, že každá cesta ven je významná, zvláště jedná-li se o oficiální návštěvu. Znamená to, že nás ostatní přijímají, chtějí s námi jednat, dokonce spolupracovat.

To platí o jakékoliv cestě bez ohledu na to, zda směřuje na západ či východ, na sever nebo jih. Cožpak žijeme na pólu, abychom znali jenom jeden směr? Myslím si, že by bylo vzhledem k naší poloze, či přesněji geopolitickému položení naprosto scestné považovat kterýkoliv ze světových směrů pro nás za nepřijatelný či alespoň nevhodný. Ležíme ve středu kontinentu, proč se máme nachylovat jen na jednu stranu? Kdykoliv jsme to v minulosti udělali, upadli jsme, dokonce jsme si přitom pořádně namlátili. Je jedno, zda to bylo v roce 1938, 1948,1968, když uvádím alespoň příklady s naší osudovou osmičkou. Ano, osudovou, položíte-li ji na ležato, vyjadřuje nekonečno. Nikoliv vymezení, ohraničení, ale všechny směry.

Naší posvátnou horou je Říp, kde se praotec Čech rozhodl, že tu zůstane. Ale ani náš nejvyšší bod, Sněžka, není dost vysoký na to, abychom odtud mohli okřikovat svět, jak se má řídit našimi radami, a malovali bílá místa, kam nemáme vstoupit. Ostatně, když se dříve taková místa malovala, dodával se tam nápis: Hic sunt leones – zde jsou lvi. A lva máme ve svém znaku. Znamená to, že právě tam bychom měli být.

Pociťujete napjaté vztahy ve společnosti, za což určitou, nikoliv nezanedbatelnou měrou mohou média?

Jsem novinář, a už proto nemám rád, když někdo říká, že za všechno mohou média. Ta jen zrcadlí stav a na zrcadle nemůžete žádat, aby vás učinilo krásnějším a milejším. Zjednodušeně by se dalo říci, že jaká je politická scéna, takové jsou noviny, televize, rozhlas. Ostatně, většinou citují politiky, nikoliv sebe. Je sice pravda, že často platí – dobrá zpráva, žádná zpráva. Někdy by bylo dobré přidat i tu dobrou, aby se zlepšila nálada. Ale zase: média existují pouze potud, pokud je někdo čte, poslouchá, dívá se na ně. Převažuje-li černá kronika, je tomu tak proto, že bílou by nikdo nesledoval. Nemyslím jen tu kriminální, ale obecně politickou. Vycházejí-li novináři z politických projevů, pak je třeba okřiknout politiky, nikoliv novináře, kteří je citují. Je-li obraz společnosti v tomto světle nepříznivý, hledejme problém ve společnosti, nikoliv v těch, kteří ji zobrazují.

Abychom nebyli jen negativní – co vás v tomto roce pozitivně překvapilo, či dokonce pobavilo?

Přiznám se, že jsem ješitný, a tak mě potěší, když mě někdo cizí třeba v obchodě, tramvaji nebo na ulici zastaví a řekne mi, že mě sleduje a s chutí si přečte, co napíšu. To je balzám na duši, znak toho, že nepíšu zcela nadarmo a že snad i trochu rozumím tomu, co píši. Byl bych rád, aby každý ve své profesi, ať dělá cokoliv, uslyšel třeba i od náhodného člověka, že to, co udělal, bylo dobré, že to něčemu či někomu posloužilo. Každá naše práce má mít smysl, pak bude mít smysl i náš život. Jsem už dost starý na to, abych si dovedl vážit každého takového uznání a přál bych všem, aby to platilo u nich stejně. Potěšilo mě, když se opět letos v prosinci, jako každý rok, sešla celá naše rodina, a je nás dvaadvacet, abychom zjistili, že všem se daří dobře. Vím, že to vždycky nejde, ale když se to povede, važme si toho. A tu krůtu, kterou jsme k tomu měli, jsme spořádali celičkou. Chutnalo nám, a to je dobře, když člověku ještě chutná a má apetit, přes všechny problémy, žít v téhle zemi a v téhle době.

…a bylo něco doslova absurdního, co vás zvedlo ze židle? To už opět nemusí být jen veskrze pozitivní...

Když někdo není tak velký, jak by si představoval, je to problém, jak se s tím vypořádat. Když si to někdo myslí o svém státě, je to asi ještě větší problém. Ukrajina pořád zápolí s tím, že ji někdo utiskuje, někdo nepřeje, někdo považuje za politického outsidera. Aby to napravili, vyřešili to v Kyjevě zcela originálním způsobem. Městská rada rozhodla, že postaví ten největší stožár a na něj pověsí ukrajinskou vlajku – snad aby ji viděli z celé Evropy. Stožár má být vysoký 75 metrů a vážit 85 tun. Město na to uvolnilo padesát milionů hriven. Stejnou částku, s jakou se počítá například na boj s HIV. Stožár má být vztyčen k 23. srpnu 2018, což je Den praporu, který se slaví stejně jako Den matek, nebo učitelů, či nevím, čeho ještě. Zbývá jen ještě otázka: bude to stačit, aby ji uviděli i z Bruselu? Ale z Moskvy raději ne...