První část rozhovoru jsme uzavřeli tím, že jste byl po vystoupení v České televizi některými lidmi označen za homofoba jen proto, že jste hovořil o stovkách partnerů u homosexuálů. Jak se má vlastně ta homofobie u člověka projevovat?

Slovo homofob se používá minimálně ve dvou zcela odlišných významech. Homosexuálové ho používají jako nadávku pro lidi, kteří se s nimi neshodují v jejich pohledu na svět. Ode mě nezazněl v televizi žádný homofobní výrok. Video z něho mám na svých stránkách, každý se o tom může přesvědčit. Říkal jsem tam, že mají divné životní zvyklosti, což mají. Tedy označení mě jako homofoba představuje tento první význam – je to nadávka.

Z hlediska psychiatrie by ale homofobie měla být druh fobie, tedy druh iracionálního strachu z homosexuálů. Asi jako když pociťujete strach či silnou averzi v přítomnosti pavouků či hadů. Ví se, že u mužů je silnější než u žen, a vedou se nekonečné debaty, zda tento rozdíl je evoluční adaptace, vedlejší produkt či jen šum. Totiž jedno evoluční pravidlo říká: Pokud se pohlaví v nějaké vlastnosti výrazně liší od druhého, pak je to důsledkem selekčního tlaku a muselo to tedy v minulosti rozhodovat o počtu dětí, a v tom ohledu musela být obě pohlaví vystavena odlišným podmínkám. Ale ať tyto debaty dopadnou jakkoli, přesto platí, že ne každý, kdo nemá rád katolíky, je neznaboh. Ne každý, kdo nemusí židy, je antisemita. Stejně tak ne každý, koho štvou homosexuálové, je homofob.

Co ještě vaše kritiky zvedlo ze židle?