Většina bývalých politických vězňů si stěžuje, že minulý režim nahradil diktát konzumu, v němž tehdejší rudé kádry jen pozměnily návyky, a z ideologů se stali manažeři. Je to opravdu tak zlé?

Nemyslím, že by bývalí političtí vězni byli tak povrchní. Léta pracovali jako otroci proto, že komunistický systém zrušil instituci soukromého vlastnictví, vládu zákona, respektive právní stát, a v podstatě si s civilizačním propadem, který nastal, nevěděl rady. Ten takzvaný diktát konzumu je jen druh uměle nabuzené mentality Klondiku, kdy tvorba hodnot v tuzemsku je blokovaná soustavným plundrováním posledních zbytků národních aktiv, nestydatým podváděním, předražováním a vyváděním posledních zbytků zdrojů do zahraničí.

Je to opravdu zlé, ale každé zlo je k něčemu dobré. Kdysi centrálně-direktivně provozované ničení práce mnoha předchozích generací bylo nahrazeno decentralizovaným způsobem téhož. Nové výroby, čisté fasády, cestování a podobná plus jsou impozantní, ale vše jde na účet sotva splatitelných dluhů. Takže pravý stav a nutnost realitu chápat důsledně a v jejích počátcích dostihnou každou soudnou rodinu a každého jednotlivce. Teprve nyní lidé začínají uvažovat politicko-ekonomicky, ale stále jich není pro potřebnou změnu dost.

Do jaké míry ovládají bývalé režimní kádry levici i pravici?

Nemusí jít nutně o politické strany. Jako můžete ztratit podstatná data v počítači díky infiltraci nějakým virem, tak může být vážně narušena kvalita klíčové společenské oblasti, například vysokého školství. Počátkem května jeden z velkých týdeníků ilustroval tento problém na životě a díle vždy aktivní komunistky paní Vladimíry Dvořákové, která je předsedkyní akreditační komise.

Experti z Vysoké školy ekonomické se její práci věnovali v rozsáhlém materiálu a také práci akreditační komise, kam se dostala do čela díky jmenování Petrou Buzkovou, údajně na popud Jiřího Paroubka a zcela určitě navzdory protestům představitelů Rady vysokých škol, kteří ale ničeho dosáhli. Takových případů jsou na desítky a nic se neděje. Dotyční lidé obvykle mají pověst nadstranických veřejných činitelů, i když bývá známo, pro kterou stranu otevřeně či skrytě pracují.