Co z odkazu 17. listopadu 1989 bychom si právě v letošním roce měli připomínat nejvíce?

Touhu po svobodě a to, že proti utlačovatelské vládě můžeme povstat.

Pamětníci předlistopadových časů jsou i v nejvyšších funkcích pomalu nahrazováni generací, která už pojmy jako „totalita“ nebo „cenzura“ zná jenom z vyprávění. Nevede to k tomu, že jsou tyto pojmy a vnímání jejich nebezpečí trochu zkresleny?

Ale nynější vláda se pokusila zavést cenzuru na internetu v únoru 2022, tedy cenzura není jen historie. Výhodou těch, kteří znali osobně režim před rokem 1989, je, že odhalí vládní propagandu. Když v České televizi lžou jako v Československé televizi do roku 1989, moje generace to pozná a ví, že si musí vybírat jen prosté informace a ignorovat propagandistické komentáře provládních redaktorů. Jinak však boj za svobodu slova je hlavní obranou svobody. Protože každá autoritářská vláda chce zničit informační různorodost a nechat jen provládní média.

Ministr vnitra Vít Rakušan na Národní třídě ujišťoval, že k demokracii diskuse patří a že každý si může říkat, co chce, což dokazoval tím, že občana, který na něj cosi pokřikoval, nikdo nezatkne. Zároveň je ale podle něj třeba demokracii bránit před jejími nepřáteli, což sám Rakušan dříve vyjádřil slovy, že „demokracie si musí sundat rukavičky“. Souhlasíte s touto optikou?

Ministr Rakušan připravuje zákony o cenzuře a jako člen Fialovy vlády má odpovědnost za vypnutí vládě nepohodlných webů v únoru 2022. V listopadu 1989 mne nenapadlo, že zase přijde vláda, která se bude starat o to, co si smím přečíst. Jako já Fialovi a Rakušanovi nekecám do toho, co si čtou, chci, aby mi do toho nekecali ani oni. ODS, kterou Václav Klaus založil na idejích svobody, se za Fialy dopracovala k jejímu omezování.

Z úst premiéra Fialy i dalších představitelů vládní koalice v poslední době zaznívá, že opakem demokracie, proti kterému se musí bojovat, je populismus. Slyšíme to stále, podporujeme demokratické kandidáty proti populistickým… Co říkáte na takto formulovaný protiklad?

Opakem demokracie není populismus, ale totalita či diktatura. Svobodu neohrožují populisté, ale totalitáři a diktátoři.

Když se mluví o ochraně práv a svobod, tak je to v poslední době většinou v té souvislosti, že „není bezbřehá“. Nejprve covid a nyní válka jsou mnohými akceptovány jako důvody, proč by určité svobody měly být dočasně omezeny. Nehrozí ale, že se následně budou hledat další a další důvody pro jejich omezení, když už se to jednou tak pěkně osvědčilo?

Covid však právě ukazuje, jak je svoboda slova důležitá. Nyní se plně projevilo, jak nucení k plošnému očkování bylo nesmyslné. I Ministerstvo zdravotnictví již dnes doporučuje očkování jen rizikovým skupinám. Ukázalo se, že vakcína je účinná asi na 3-6 měsíců a lidé odmítají být pokusnými králíky a každého půl roku se očkovat. Zároveň se však projevilo, že za covidistickou hysterií a plošnými opatřeními byla obrovská krádež veřejných peněz. Náš stát zaplatil a zničil za 14 miliard korun nepotřebné vakcíny.

Že jde o obrovskou krádež, bylo zřejmé některým lidem od začátku. Ti využili svobody slova pro hlásání svých názorů. Z rozkradených peněz na covidové vakcíny šlo podle mého předpokladu i určité procento na úplatky v Evropské komisi, aby ta dojednala pro státy nevýhodné smlouvy o odběru nepotřebných vakcín, ale i na uplácení médií s cílem vyvolávat covidovou hysterii. Dnes už covid zajímá málokoho, a tak k němu mělo být přistupováno i před rokem. Covid je příkladem, jak moc svobodu slova potřebujeme, protože i vládní ministerstva a různé odborné autority mohou být podplacené. Farma byznys je jedním z největších kolotočů peněz na světě, který všichni máme svými penězi roztáčet, ale veze se na něm jen pár vyvolených.

Za pár týdnů si budeme připomínat třicet let Ústavy České republiky. Jak se za tu dobu osvědčila?

Ústava se osvědčila. Ovšem ústava sama o sobě není nic. Důležitá je její realizace. Například je cenzura ústavně zakázána stejně, jako byla zakázaná od roku 1968. Přesto si z tohoto ústavního zákazu příliš nedělal husákovsko-jakešovský režim, jako si z něj příliš nedělá nic ani Fialova vláda.

Není s odstupem času škoda, že se nepodařilo prosadit některé změny, navržené v čase opoziční smlouvy, na kterých jste se jako poslanec také podílel? Připomeňme, že tyto změny měly vést například k posílení většinových prvků ve volebním systému, který by umožnil snáze generovat většiny, nebo zpřesnit proces jmenování vlády…

V rámci opoziční smlouvy byla vypracována novela ústavy, s kterou jsem však nesouhlasil a hlasoval proti, jelikož oslabovala pravomoci prezidenta republiky. Nakonec neprošla. Ovšem naopak jsem souhlasil s novelou volebního zákona. Od roku 1993 máme 16. vládu. Průměrná životnost vlády je 1 rok a 10 měsíců. Jen tři vlády (první Klausova, Zemanova a Sobotkova) vládly ústavou předpokládané 4 roky. Máme velmi nestabilní vlády. Na vině je volební systém.

Současný předseda vlády Petr Fiala vydal v roce 2010 knihu Politika, jaká nemá být a v ní vidí jediné řešení ve změně volebního systému s cílem vytvářet stabilnější vlády: „Pokud to neuděláme… nedivme se a nepohoršujme se nad tím, jak vypadá výkon politiky (vládní i parlamentní), protože ve stávajícím systému se to o mnoho lépe prostě dělat nedá.“ To jsou Fialova slova jako politologa, tož uvidíme, jak mu jeho vláda dlouho vydrží. Ovšem souhlasím s jeho slovy. Pokud nezměníme volební systém do Poslanecké sněmovny, aby vítěz voleb mohl vládnout sám nebo v koalici s jednou ideově spřízněnou menší stranou, bude vládní labilita pokračovat.

Největší realizovanou změnou tak bylo zavedení přímé volby prezidenta republiky. Dnes, po deseti letech, to někteří označují za chybu. Jak se podle vás tato změna osvědčila?

První přímá volba prezidenta republiky se uskutečnila roku 1848 ve Francii, když státy na světě byly většinou monarchie. Dnes je 75 % států republikami a v těchto republikách se ze 75 % užívá přímá volba prezidenta bez ohledu na jeho pravomoci. Přímá volba je projevem civilizačního a demokratizačního vývoje. Jsem rád, že tato volba je i u nás a že si mohu zvolit prezidenta.

Je mi jasné, že končí doba velkých prezidentských osobností u nás – už to nebude ani Václav Havel, ani Václav Klaus, ani Miloš Zeman. Z kandidátů nejvíce znám Jaroslava Baštu. Má minulost politického vězně, který se nebál vzepřít Husákovu režimu, má zkušenost člena vlády i zkušenost velvyslance v Rusku i na Ukrajině. Věřím mu.