Pane docente, slíbil jste mi povídání o výuce přírodních věd na našich školách. Rád bych se o tom něco dozvěděl. Ale ještě mi, než začnete o těch přírodních vědách a školách povídat, řekněte něco k současnému suchu. Vždyť už je mnohde půda extrémně suchá, dokonce to ukazovali i v televizi…

Pane redaktore, to je velmi příhodná otázka, která s výukou přírodních věd úzce souvisí.

Opravdu?

Ano, opravdu! Vždyť se jen podívejte kolem sebe, jak dnes vypadá česká krajina! A nejen česká! Během dvacátého století a počátku století současného zmizela z krajiny rozmanitost. Odborníci tomu říkají biodiverzita. Pole se neúměrně zvětšila a těžká technika, která tyto plochy obdělává, ničí svou ohromnou váhou strukturu půdy. K tomu si připočtěte tisíce tun umělých hnojiv a postřiků, které taky ničí strukturu půdy a život, který je na tu půdu vázán. I ten lidský. Náš.

Z krajiny zmizely remízky, drobné lesíky, větrolamy, které jsou schopny zadržet vláhu, malé a četné vodní plochy i drobné bažiny. Ty podlehly nesmyslným melioracím, které hledaly náhradní půdu za tu, která byla zastavěna nejrůznějšími plechovými boudami, kterým se vznešeně říká „logistická centra“ a „průmyslové zóny“, a dalšími zpevněnými plochami, jako jsou silnice a cesty a chodníky všech typů, včetně cyklistických stezek, betonové dvorky a umělé zahrádky, byť vypadají hezky, golfová a jim podobná hřiště.

Velkým problémem je automobilismus a u nás takzvané ekologické či zelené elektrárny, které zabraly tu nejlepší půdu pro svou výstavbu. A ještě je stát, tedy my všichni, podporujeme, neboť to kdysi někdo uzákonil, aniž by myslel na ostatní lidi a přírodu. Vraťme se však na ta pole, kde se pěstují pro naši zeměpisnou šířku zcela nevhodné plodiny, neboť tady, kromě dávné poledové minulosti, nikdy step nebyla. Ani ta tak zvaná kulturní. Již první zemědělci něco věděli o střídání plodin a trávopolním systému hospodaření a tam, kde se v minulosti koncentrovala velká stáda domácího dobytka, bývala brzy rozptýlena po krajině. A pak chceme bouřky z tepla, ale kde vzít v té vysušené a zničené krajině vodu? A zatím velkochovy jsou modlou. Stejně jako velkopěstírny zeleniny a drobného ovoce.

Jak vám chutná v březnu takové rajské jablíčko? Nechutná, viďte? Holanďané tomu říkají „čtvrté skupenství vody“ a myslím si, že mají pravdu. A voda se odsud do přírody nevrací, jenom se odebírá a říká se, že se s ní „šetří“. Nešetří, protože ti, co to říkají, neznají základní zákonitosti přírody. A tak se nedivme, že je sucho. Velké sucho a nezmění-li se naše myšlení a člověk se nestane více pokorným a méně chtivým, tak bude hůř! Jenže k tomu jsou potřeba znalosti. A ty v nás nejsou. Zavrhli jsme je. A vidíte, jsme u člověka, jeho znalostí a hlavně jeho výchovy.

Otvírám oči! Ono opravdu všechno se vším souvisí, viďte?

Ano, máte plnou pravdu. Kdysi, když jsme byli mladí, dělali jsme si z toho legraci. Až ve skutečném pracovním procesu jsme pochopili význam tohoto rčení. Ještě když jsem byl mladý, brával mě děda na pole. Později jsme chodili na zemědělské brigády a při nich jsme poznali mnoho zákonitostí přírody. Dnes si děti myslí, že kuřata jsou jen zabalená ve velkoprodejnách. A ovoce taky. Zeptejte se jich, jak vypadá meruňkový strom. Kolik z nich vám dá uspokojivou odpověď? A zeptejte se na to učitelů. Kolik jich vám dá uspokojivou odpověď? Všimněte si, jak bude znít jejich český jazyk.

Přitom když vás přijímají do práce, ptají se jen po angličtině, případně dalším cizím jazyku. A po počítačových znalostech. Pak nějaký manažer si stěžuje v televizi, že to lidi neumí. Že je to škola nenaučila. Ptal jsem se na to svého desetiletého vnuka. Umí na svůj věk anglicky obstojně, což znamená, že se s Angličanem domluví. A díky mně zná i slova, která by ve svém věku znát nemusel. A učí se už teď německy, díky svým rodičům. Naučí se i další jazyky, stejně jako se je naučili jeho starší bratři, sestry, bratranci a sestřenice. Vnoučat mám devět. Pokud jde o počítačovou gramotnost, vyjádřil se ten malý kluk o výuce ve škole velmi pohrdavě. Prý si tam hrají nějaké nesmyslné hry. Ano, hrají si v rámci vyučování místo toho, aby se učili zacházet s počítači a jejich programy.

Já vím, je to asi těžké pro učitele zvládnout každý rok nový program. I mně to dělá potíže a považuji to docela za zbytečné. A tak ten malý kluk má nejen přede mnou – já ale nejsem na počítače měřítkem – ale i před tou třídou docela náskok, protože ho to zajímá. A český jazyk také zvládá. Protože čte! Kolik dětí dnes čte českou literaturu? V tom je kámen úrazu při užívání mateřského jazyka. Ale i jazyků ostatních. Přitom mateřská řeč a písmo a komunikace s okolím, ve kterém žije, to jsou základní podstaty, které člověka činí člověkem.

Zatím hovoříme o jazycích a počítačích a k přírodě jsme se ještě nedostali…

Nebojte se, brzy u toho budu. Jen mi dovolte říci pár myšlenek o rodině. Rodiče, na kterých by měla spočívat základní výchova dětí, ty děti k tomu nemají. A tak zbývá zase škola a to čtení. Číst se má v mateřském jazyku. Alespoň z počátku. Nicméně, běžte se podívat na trh s knihami, a až zjistíte, co se tam vydává, tak vás asi samotného chuť na čtení přejde. A tak se nedivte dětem, že nečtou. Protože, když se chtějí něco dozvědět o přírodě, jsou z 95 procent jen encyklopedie. Encyklopedie bez souvislostí. A někdy i velmi špatné encyklopedie. Kdysi jsme o mnohých knihách říkali, že nás z toho čtení bolí ruce. Co bych dnes dal za takovou knížku pro děti!

A škola? Podívejte se, jak přicházejí připraveni učitelé do škol. Možná dobře po stránce pedagogické a psychologické, ale po stránce vědomostní to už je velmi slabé. Vůbec, vysokoškolské studium hodně povolilo. Když jsem na vysoké škole učil a byl jsem náročný – a já byl hodně náročný – zvedl se okamžitě odpor. Nejen studentů, ti to ještě akceptovali, ale od ostatních kolegů, kteří si nedovedli ani představit, že něco podobného by se mohlo po studentech chtít. A stejně se snižují laťky učiva na základních a středních školách.

Ano, centrální maturity jsou vymyšleny pro ty, kteří se tím živí. Dříve se nematurovalo centrálně, ale obsah učiva byl dán a byl zvládnut. Dnes se žáci děsí maturity z matematiky. My jsme z ní normálně maturovali a nikdo se nás na to neptal. Ta maturita z ní nebyla jednoduchá ani před těmi šedesáti lety. To tedy rozhodně ne, ale byly tam věci, které jsme většinou užili v praktickém životě. A nadstavba, ta se učila až na vysoké škole a podle potřeby.

A nyní k té přírodě.

…to jsem rád, že jsme se k ní dostali, protože z vašich slov mne jímá, mírně řečeno, tíseň, ba bázeň, neřknu-li hrůza…

Nejásejte, pane redaktore. Znalosti lidí o přírodě jsou velmi nízké. Sledujete někdy v televizi vědomostní soutěže? Já chápu, že dnes patří k všeobecným znalostem znalosti o hudebních skupinách či skupinkách, o zpěvácích a zpěvačkách, o takzvaných bloggerech a bloggerkách a žasnu, jak rozsáhlé znalosti v tomto směru soutěžící mají. Stejně tak o historii, ale v některých momentech je to už slabší nebo překroucené a o dávné historii člověka je to slabé úplně. Ještě slabší je to o vážné hudbě a umění minulých věků. Ať už se to týká malířství, sochařství, architektury, literatury či filosofických a náboženských spisů.

A vůbec nejslabší jsou znalosti z přírody. Jestli se považují za normální všeobecné znalosti o populární hudbě, tak stejně bychom měli chtít po lidech, aby věděli z jaké horniny je Milešovka, co je to Barrandien, jak vypadá orobinec, leknín bělostný, střevlík fialový a jaký je třeba rozdíl mezi sýkorou koňadrou a sýkorou modřinkou či mezi vlaštovkou a jiřičkou a který pták od nás odlétá zimovat jako první a kdy. Právě takové otázky se v těch vědomostních soutěžích příliš nevyskytují, a když, tak jsou jen velmi, velmi jednoduché, ale i těm se soutěžící vyhýbají jako čert kříži, nebo je zlomyslně přehazují na soupeře. A přitom, abychom něco o té přírodě věděli, chce tak málo!

A co to tedy chce?

Abychom se uměli dívat kolem sebe, a když už se díváme, abychom viděli! To je základ poznávání přírody. I společnosti. Samozřejmě, že obsáhnout přírodu nejde hned. Měl jsem to štěstí, že jsem měl učitele, kteří nám tu zásadu vštěpovali od chvíle, kdy jsme vstoupili do školy.

Vy si myslíte, že to dnes učitelé nedělají? No to bude tedy poprask v pedagogických kuloárech…

Někteří asi ano, občas potkávám hodně mladé lidi, kteří jsou přírodou nadšeni. Ale také s nimi zřejmě o přírodě mluvili doma. To je také důležité. Víte, nadšení přírodou roste pomalu. Roste tak rychle, jak rychle a důkladně přírodu poznáváme. Dá to práci. Fyzickou i duševní. Protože příroda, ta se nenaučí – i když je učení důležité. Tu si musíte vrýt do srdce. Musíte se v ní naučit poznávat a mít rád jednotlivosti. Z nich teprve vzniká celek a v tom celku nakonec najdete ty základní přírodní zákonitosti. A vy nakonec zjistíte, že jsou prosté, že jsou jednoduché, ale také to, aby takové byly, vyvíjely se miliony let.

A co by tedy učitelé měli dělat, aby toho u žáků a studentů docílili? Máte, prosím, po ruce „lék“?

Jak už jsem naznačil, není to jen záležitost školy. Mít rád přírodu, to začíná v rodině. Ne u počítače, ne u televize, ale hovory s rodiči a výlety do přírody. Z obojího musí dítě cítit lásku k rodině, přírodě i vlasti. Být vlastencem není vůbec nic špatného, ba právě naopak. Žádný internacionalismus, pacifismus či multikulturalismus, ale čisté vlastenectví. To skutečně předpokládá, že člověk zná a dál poznává svou vlast, její historii a přírodu! Ne jenom něco, ale všechno v jednom celku.

Kdysi jsme v obecné škole měli předmět „Nauka o vlasti a přírodě“. A měli jsme na něj skvělé učitele, kteří dokázali hodiny a hodiny vyprávět o naší vlasti. Proč? Protože tu vlast znali. A někteří z nich o tom psali i knížky. Já je rád četl a zdaleka jsem nebyl sám. Velká většina mých spolužáků byla na tom podobně. A co jsme slyšeli ve škole a četli v knížkách, to nám potvrzovali naši rodiče svými zkušenosti z polí, z chovu hospodářských zvířat, z myslivosti i z toho, že tu přírodu poznávali i jinak. Tady se ve mně a vůbec v naší generaci ta znalost přírody brala. Jenže naše generace a generace další už tolik času na své děti neměly. A to byla zásadní chyba, na kterou dnes doplácíme. Navíc ve školách se výuka biologie „smrskla“ na poznání člověka a funkcí jeho těla, molekulární biologii, třídění odpadu a záchranu tropických pralesů a takzvaného  udržitelného rozvoje a „ekologickou“ výrobu energií. A někde ještě na EIA. A tak zatímco se ve školách děti učí cizí jazyky, počítače a do hloubky probírají nedávnou historii – pochopitelně pokřiveně – a multikulturalismus, skutečné učení o vlasti a přírodě zůstává stranou.

Z přírodních věd je na tom nejhůře geologie. Té se většina vyučujících snaží vyhnout, neboť ji nezná. Přitom je základem pro výuku ekologie. Ale té skutečné ekologie, ne ochrany životního prostředí člověka.
A co by měli učitelé dělat? Především se ponořit do poznávání přírody a vztahů v ní. Nepůjde to ze dne na den, je to proces dlouhodobý. A budou muset spolupracovat s rodiči. Tady by bylo na místě opět učit podle Komenského, a ne podle pochybných vzorů americko-anglických, které ničí naše školství. A to má opravdu dlouhou tradici.

A co pro to děláte vy, pane docente?

Když jsem byl učitelem na vysoké škole, snažil jsem se ve svých posluchačích vzbudit zájem o přírodu. U většiny se mi to povedlo. Ale už předtím i potom jsem spolupracoval formou přednášek a exkurzí s učiteli i s veřejností a ochranou přírody a vedl řadu úspěšných kroužků pro mladé přírodovědce a geology. Z těch kroužků se časem „vylíhla“ řada vysokoškolských profesorů a docentů i renomovaných vědců. Rád se s nimi se všemi stále setkávám.

Velmi jsem uvítal iniciativu České geologické společnosti, která se svým prohlášením o poznávání a výuce geologie obrací k veřejnosti, k učitelům i dětem a také k samotným geologům, tedy mým kolegům. K těm s výzvou, aby přestali být zahleděni sami do sebe, kdy jsme vázáni pracným a nedůstojným sháněním peněz pro naši práci, ať to stojí, co to stojí. Naše ruce jsou svázány, neboť podle sehnaných peněz jsme hodnoceni. A tak by geologické ústavy a úřady, muzea, vysoké školy a další podobná zařízení měly už jednou konečně pochopit, že psaní učebnic i pro základní školy či popularizace naší vědy je stejně důležitá jako získávání grantů a jiných impaktů. Bez ní by totiž ty granty a impakty také nemusely jednou být. Pro vedení těchto zařízení mám vzkaz, oceňujte už konečně jednou ty, kteří tu popularizaci dělají! A ještě malý dodatek. Naše věda je plná velmi odborných termínů, ale chceme-li ji skutečně přiblížit veřejnosti, a hlavně dětem, mluvme a pišme česky. I krásnou češtinou lze říci hodně o geologii.

Vůbec by neškodilo, aby i ostatní přírodní vědy měly podobná prohlášení a řadu nadšených odborníků, kteří své znalosti zpopularizují a přiblíží je tak veřejnosti, učitelům a dětem. Aby už konečně školy skutečně učily o přírodě a jejích zákonitostech. A v dostatečné míře! A ne jen maximálně dvě hodiny týdně a bez výuky v přírodě samé.

Rád bych se také kvůli tomu obrátil i na pana ministra školství, aby i on pomohl. Znám ho jako uvážlivého a moudrého kantora a člověka v tom nejlepším slova smyslu, který se dovede pro dobrou myšlenku zapálit. Vím, že příliš času nemá a že ho čeká těžký boj o peníze. Ovšem kdo jiný by měl peníze dostat, když ne školy všech stupňů (což je česká specifika)? Ale třeba mu zbude trochu času, aby myšlenky z našeho prohlášení „zasel“ do myslí pracovníků svého úřadu, kteří by na nich pracovali dál a otázky spjaté s výukou přírodních věd ve škole vyřešili. Ku prospěchu dětí a nás všech!