Pane kardinále, máme za sebou v mnoha ohledech mimořádný rok, především pak mimořádně náročný pro většinu obyvatel. Země je s několika málo uvolněními prakticky deset měsíců omezena, jsme uzavřeni doma, často odloučeni od svých nejbližších.

Ukazuje se stále více, že tento čínský koronavirus není tak snadno zvládnutelný, jak jsme si původně mysleli, a to v nás vyvolává frustraci. Naše vláda jedná tak, jak umí, a každý solidní člověk, když se rozhlédne po okolí, uvidí, že určité tápání nalezneme ve všech zemích. Reflektujme také, že první případ nákazy se u nás objevil před necelým rokem a o nemoci jsme poprvé slyšeli nedlouho předtím. Tehdy jsme ještě nevěděli, že máme co do činění s epidemií, kterou Evropa a svět nezažil od doby epidemie španělské chřipky před sto lety. Připraven na ni nemohl být nikdo, bylo potřeba improvizovat. Vloni se lidé s vervou pustili do šití roušek a jiné potřebné pomoci, nyní naopak vidíme velkou neochotu dodržovat přijatá hygienická opatření. Ukazuje se, že kromě zdravotních komplikací ve vztahu k nakaženým koronavirus způsobuje ve společnosti nemoc lidských srdcí, trápí je samotou v izolaci a znemožňuje nám to, co jsme po dlouhá léta považovali za samozřejmé. Ano, je to velká krize, která otřese nejednou z jistot, které máme.

Lidem dochází energie i trpělivost. Podle různých zpráv vzrůstají počty spoluobčanů s těžkými psychickými problémy, způsobenými i složitou existenční situací. Očkuje se pomalu, počty nakažených klesají jen pomalu. Co dělat? Lze si ještě udržet naději na brzký návrat do normálu?

Nyní pozorujeme ve společnosti určitou únavu z koronaviru, která nenarušuje jenom vztahy v rodinách a zaměstnáních, ale má i svůj celospolečenský dopad. Bezesporu jednotlivá nařízení, která přicházejí, nejsou hodnotitelná jednoduše jenom ze strany zdravotnické nebo ekonomické stránky, ale mají i politické důsledky. Občané se v této situaci stávají rukojmími, kdy s nimi politická veřejnost mnohdy hraje ne úplně čestnou hru. Mám v tomto ohledu na mysli nedostatek informací, neustále se měnící, a na druhou stranu soustavnou kritiku a penalizaci veřejnosti. Vidíme také, že se už objevují i snahy mimořádné situace, opravňující mimořádné prostředky, zneužít k opatřením v důsledku vedoucím k trvalému okleštění svobody. Přitom nebýt nasazení lidí, kteří i v těchto podmínkách udrželi průmyslovou výrobu, tedy že nám doma hřeje topení, obchody jsou zásobeny, ulice uklizeny, že funguje doprava – ocitli bychom se v civilizačním chaosu. Patří jim za to ocenění a dík, svou roli druhé linie za zdravotníky a bezpečnostními složkami v boji s virem zvládli dobře. Respektujme tedy, že občan je již dospělý člověk a že on ani jeho zdraví není majetkem společnosti a že zde mezi občanem a vládními institucemi musí být veden dialog. Návrat do normálu bude trvat déle, než si kdokoliv z nás zprvu připouštěl, to je, myslím, z dnešního pohledu zřetelné a jsem přesvědčen, že společenské škody daleko převáží nad těmi materiálními.