Velkým tématem letošního roku je migrace uprchlíků ze severu Afriky, Blízkého a Středního východu do Evropy. Vidíte nějaké smysluplné řešení tohoto problému?

 

Je to problém, který Evropa řeší už dávno s větší či menší úspěšností, pokud jde o integraci azylantů. Ale pokud jde o Česko, nemyslím, že by migrace byla nějak zásadním problémem. V porovnání s jinými státy je kolem toho daleko větší rozruch a strach, který neodpovídá realitě, protože Česká republika se do roku 2017 zavázala přijmout 1 500 uprchlíků, což je zanedbatelné množství. Vzhledem k tomu, že Česká republika je vázána celou řadou mezinárodních smluv včetně ženevské dohody z roku 1951, tak průběžně přijímá žadatele o azyl podle pevných kritérií. Musí jít o politické pronásledování nebo pronásledování z náboženských důvodů nebo musí existovat nějaký závažný důvod tohoto druhu. Není to tak, jak se domnívá mnoho lidí, že kdokoli, kdo překročí naše hranice ze severu Afriky nebo Blízkého a Středního východu, má právo tady žít. Musí splňovat kritéria, musí požádat o azyl, musí nějakou dobu pobývat v zařízení pro uprchlíky, eventuálně, pokud prokáže, že během azylového řízení je schopen pracovat nebo tu má příbuzné, může být z toho zařízení propuštěn, ale podléhá azylovému řízení, které trvá rok dva tři. Ale pokud neprokáže, že je pronásledovaný v zemi, odkud pochází, nemůže tady zůstat a území republiky opustí. Pokud by tu přesto zůstal, dopouští se trestného činu. Skupina asi tisícovky lidí, která se v současné době nachází v uprchlických táborech, chce žádat o azyl v Německu. Věřím, že většina z nich má právo na azyl, ale nechtějí zůstat v Česku, jdou do Německa. Ale protože odcházeli ze svých zemí za dramatických okolností, nemají doklady. Když Česká republika zpřísnila prohlídky, tak lidé bez dokumentů musí být podle českých zákonů zajištěni a budou zadrženi, než dojde ke zjištění jejich totožnosti.