Zůstaneme státem špatně placených zaměstnanců, kteří nadávají v hospodě na bohaté, pak si nacpou břicha masným separátem od Babiše, a nakonec stráví večer u televize, na kterou si půjčili od Kellnerova Home Creditu,“ řekl ParlamentnímListům.cz renomovaný ekonom, spoluzakladatel firmy Partners Pavel Kohout.

Spoluautorka zprávy koalice Social Watch docentka Ilona Švihlíková tvrdí, že se Česká republika řítí do smrtící spirály, protože až stovky miliard korun ročně ztrácíme korupcí, daňovými úniky a lhostejností vrcholného managementu. Je podle vás situace opravdu tak vážná?

Korupce je závažný makroekonomický problém. Již řadu let. Kdyby nebylo korupce, český státní dluh by mohl být podstatně menší. Navíc korupce již překáží v běžném životě, hlavně v Praze. Korupce ve stavebnictví má za následek architektonickou degradaci města, zhoršení dopravní situace a celou řadu dalších negativních dopadů. Vezměme si jako malý příklad betonové květináče na Praze 5 – a to je jen plesnivá třešnička na nechutném dortu.

Navzdory slovní podpoře exportně orientovaného růstu jde prý vládní politika opačným směrem, protože ruší zastupitelské úřady v perspektivních zemích Latinské Ameriky a Afriky. Závislost Česka tak zůstává na obchodování s Evropskou unií. Jak hodnotíte proexportní strategii vlády?

Nelze přeceňovat roli vlády v exportu. Firmě, která má neschopné obchodníky, nepomůže žádná diplomacie. Vždy je v první řadě nutné, aby manažer si sbalil kufr, koupil letenku a vypravil se sám do Moskvy, Pekingu, Kalkaty, Kapského města, Ria, anebo třeba za humna do Katowic.

Tím nechci tvrdit, že by vláda měla odepsat obchod ze seznamu důležitých bodů. Účelem diplomacie je budování dlouhodobých vztahů. V některých zemích jsou vztahy mimořádně důležité. Obchodník, který se vypraví dejme tomu do Hanoje, má mnohem větší šanci udělat kontrakt, když má možnost pozvat svého potenciálního partnera na oběd nebo večeři s ambasadorem své země. Budí to důvěru a otevírá dveře. V zemích, kde obchodní kultura může mít různé podoby, představuje podpora oficiálních orgánů punc dokládající důvěryhodnost.

Vyklízení perspektivních zemí je krátkozraká, špatná politika. Toto se nikdy nemělo stát. Ale nevadí, pozice, kterých se vzdáváme, obsadí někdo jiný. Čína, USA, Francie, prostě někdo.

Vy říkáte, že nejlepší cestou ke snížení deficitu státního rozpočtu je další snižování výdajů státu, ale zpráva Social Watch tvrdí, že kvůli reformám hrozí seniorům a rodinám s dětmi propad do chudoby nebo dokonce bezdomovectví, protože sociální výdaje Česka jsou již dnes pod průměrem Evropské unie. Vidíte sociální politiku vlády také tak katastrofálně?

Míra příjmové nerovnosti v České republice je zhruba na úrovni Belgie, Rakouska, Finska a Švédska. Míra nerovnosti je tedy u nás extrémně nízká v evropském i celosvětovém srovnání. Tvrdí to výzkumná zpráva OECD z dubna 2012. (Bonesmo Fredriksen, K. “Income Inequality in the European Union”, OECD Economics Department Working Papers, No. 952, OECD Publishing.) Něco podobného tvrdí i statistiky EU, takže na tom asi něco bude.

Jsme samozřejmě mnohem chudší než Belgie, ale zato máme mnohem menší dluhy. Ano, na sociální účely vydáváme méně než Řecko, ale podívejme se, kam se Řecko dostalo. Ano, jsme chudší než Švédsko, ale tento stát nevedl válku od roku 1814. Jsme chudší než Finsko, ale Finové nemají korupci.

Na sociální účely vydáváme více než Švýcarsko nebo Kanada, ovšem Švýcaři a Kanaďané museli nejprve zbohatnout, aby se poté mohli mít dobře. Pokud náš stát bude dusit drobné a střední podnikatele daněmi a byrokratickou buzerací, nebudeme bohatí nikdy. Zůstaneme státem špatně placených zaměstnanců, kteří nadávají v hospodě na bohaté, pak si nacpou břicha masným separátem od Babiše, a nakonec stráví večer u televize, na kterou si půjčili od Kellnerova Home Creditu.

Každá rozumná sociální politika musí vycházet z faktu, že nejprve je nutno upéci koláč a pak jej lze nakrájet. Opačný postup nebude fungovat, nikde, nikdy.

Levicoví ekonomové kritizují zvyšování nepřímých daní, například DPH, a prosazují progresivní zdanění přímých daní. Souhlasíte s názorem, že prostor pro progresi je v České republice vyšší než v evropských zemích?

Levicový ekonom je zvláštní živočišný druh. Uvažuje úplně jinak, než by člověk považoval za racionální. V období hospodářského růstu tvrdí, že je třeba zvyšovat daně, neboť i sociálně znevýhodněné skupiny mají právo podílet se na hospodářském růstu. Během recese pak rovněž naléhá na zvyšování daní, neboť je prý nutné financovat vládní programy na podporu hospodářského růstu a samozřejmě pamatovat i na sociálně znevýhodněné skupiny. Jakákoli záminka ke zvýšení daní je dobrá.

Daňový systém v České republice je vysoce progresivní pro naprostou většinu pracujících, pokud jste si toho náhodou nevšimli. Kdo je dříč a studuje, pracuje, vzdělává se při zaměstnání, dělá přesčasy a dostane se třeba na trojnásobek nebo čtyřnásobek průměrné mzdy, tomu stát sebere více než 50 procent jeho celkové mzdy.

Stropy pro sociální a zdravotní pojištění mají ten efekt, že nejvíce postihnou právě tuto málo početnou skupinu vysoce kvalifikovaných zaměstnanců s vysokými mzdami. To je samozřejmě hluboce demotivující. Uč se, studuj, pracuj, dři o víkendech a stát ti za odměnu sebere peníze.

Z hlediska extrémně bohatých jedinců typu Kellnera, Babiše, Tykače a jim podobných se věci mají úplně jinak. Ti daně tolik neřeší, pro ně jsou důležité vztahy se státem. Extrémní boháč se raději smíří s vyššími daněmi výměnou za podporu ze strany státu v podobě veřejných zakázek nebo „vhodně“ napsaných zákonů. Existuje nemálo amerických miliardářů, kteří podporují zvyšování daní z příjmu. Jim už to vadit nemusí, pro ně je hlavní být zadobře s politiky.

Trnem v očích levice jsou velké podniky, které vlastní většinou zahraniční společnosti, odvody podílu na těchto ziscích jdou prý hlavně do zahraničí, čímž odchází ze země mnohamiliardové částky. Sociální demokraté i komunisté by jim nejraději zvýšili daně z příjmu. Je to správná cesta?

Je to samozřejmě správná cesta – směrem do Burundi, Kamerunu, Angoly, Argentiny nebo do Pákistánu, abych jmenoval několik zemí, které mají výrazně vyšší daně z korporátních příjmů.

Vysoký podíl zahraničních společností na českém průmyslu a ještě více ve finančním podnikání je důsledkem hospodářské politiky řady předchozích vlád. Na jedné straně jsme byli svědky ignorance domácích podnikatelů, hlavně těch menších a středních, kteří neměli korupční vazby na stát. Na straně druhé jsme mohli vidět, jak stát finančně i jinak dotuje bohaté zahraniční firmy, aby vytvořili pár set pracovních míst v nějaké montovně. Chcete zasíťovaný pozemek zadarmo, dálnici k pozemku zadarmo, právní servis zadarmo, daňové prázdniny a dotace na tvorbu pracovních míst navrch? Máte je mít, drazí zahraniční investoři!

Dokonce ani podobné výhody nebyly pro některé firmy dost. „Buďte více kreativní,“ zněl před několika lety požadavek od představitelů jedné zahraniční firmy, když už Czechinvest vyjmenoval všechny možné investiční pobídky, dotace a výhody, které si člověk může jen vymyslet.

Co by následovalo, kdyby se najednou zvýšily daňové sazby u podniků? Zahraniční investoři by odešli někam, kde vlády jsou kreativnější při vymýšlení výhod – a zdecimovaný český kapitál by obdržel definitivní, konečnou ránu.

Na jedné straně levice požaduje zvýšení korporátních daní, na druhé straně kritizuje, že v daňových rájích mizí podle zprávy 140 miliard korun a dalších 40 miliard korun mizí ze státní pokladny, protože se 1 300 českých firem vyhýbá placení daní tím, že využívají daňové ráje. Není zvyšování firemních daní nejlepší cestou, jak firmy nahnat do daňových rájů?

Role daňových rájů se do značné míry přeceňuje. V naší firmě jsme se dosti seriózně zabývali možností jejich využití. Došli jsme k závěru, že výhody by byly celkem minimální, takže společnost Partners, a.s. je čistě česká, v Čechách registrovaná a daně platící. Totéž platí pro Partners investiční společnost, a.s., ačkoli si často říkám, že jsme měli raději zvolit Maltu. Ne kvůli daním, ale kvůli menší šikaně ze strany regulátora.

Český regulátor je totiž extrémně přísný na firmy, které jsou poctivé, ale velkoryse přehlíží různé podvodníky, kteří jsou registrováni v jiných zemích EU a u nás působí na základě tzv. evropského pasu. Také přehlíží nesolidní obchodníky s komoditami, neboť komodita není finanční produkt!

Už někdy v letech 1997-98 jsem opakovaně psal, že bychom se měli cíleně stát daňovým rájem. Co následovalo? Vlády pak skutečně snižovaly sazbu daně z podnikových příjmů. I Miloš Zeman snižoval sazby podnikové daně. A hádejte, co to dělalo s výnosy této daně. Neklesaly, nýbrž rostly. Absolutně i relativně. Výjimkou bylo samozřejmě období recese po roce 2009, protože během recese nejvíce klesají podnikové příjmy a také příjmy velmi bohatých lidí.

To mimochodem znamená, že státy, které jsou velmi závislé na progresivních daních a zdanění korporací, se dostávají do velmi vážných problémů během recesí. I tak bohatý stát jako Kalifornie dlouho balancoval na hraně bankrotu proto, že jeho příjmy jsou velmi závislé na progresivních daních a příjmech firem sídlících v tomto státě.

Švýcarsko daní příjmy podniků průměrnou sazbou 18,8 %, která se liší podle kantonů. V některých kantonech ale firmy platí jen 12,5 %. Standardní sazba DPH je ve Švýcarsku 8 procent. Snížená sazba 2,5 % se uplatňuje u potravin, vody, léků, novin, časopisů, knih a kulturních služeb. Švýcarsko téměř nemá nezaměstnanost a co do státního dluhu je na tom podobně jako Česká republika – s rozdílem, že český dluh stále roste, kdežto švýcarský je stabilizován.

Jsou Švýcaři v něčem podstatně jiní? Jsou to lidé jako my, dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava. Geneticky jsme Švýcarům bližší než třeba Chorvatům nebo Litevcům. Ale podstatný je jiný rozdíl. Švýcaři chápou, že lidi ani podnikatele není dobré vyždímat, sedřít z kůže a pak ještě pro jistotu zfackovat. Loupež není dlouhodobě dobrá strategie prosperity národa. A vysoké daně nejsou nic jiného než legalizovaná loupež, je jedno, o jaký druh daní jde.

Poslední věc: český stát vybírá ročně kolem čtyřiceti procent hrubého domácího produktu. To je obrovská suma peněz, která nutně musí stačit na provozování slušně fungujícího sociálního státu. Ovšem za předpokladu, že se nekrade.