Co dělává Dita Portová o půlnoci ze soboty na neděli?

Dita Portová buď už spí, nebo zrovna ulehá s knížkou v ruce. No, a záleží na tom, zda se jedná o literaturu těžkou, nebo lehkou. Když je to literatura „těžká“, tak se ráno probouzím s náběhem na zánět šlach v rukou, a je-li to „lehká“ literatura, probudím se jen s otlakem knihy na tváři. (směje se)

Co právě teď čtete?

Mám teď skvělou knížku od Benjamina Kurase Jak přežít padouchy.

A dají se padouši vůbec přežít?

No, podle knihy ano, ale zvítězit nad nimi prý stejně nelze.

Co vás v knize nejvíc zaujalo?

Ještě ji sice nemám dočtenou, ale moc mě upoutala poznámka, že se lidé dělí na dvě skupiny. Na ty, kdo pracují, a na ty, kdo jsou za to odměňováni. Myslím, že je to velmi přesné ohodnocení současného stavu české politiky.

Je podle Vás v české politice hodně padouchů?

Víc, než je zdrávo. Jak pro mě osobně, tak především pro naši zem.

Který politický krok z posledního období považujete za nejvíce „padoušský“?

Podle mne by nejvyšší padoušský metál zasloužili ti naši politici, kteří doslova přes noc dosáhli „zázračného uzdravení“ našich invalidních spoluobčanů poté, co převodem peněz z rozpočtových kapitol a změnou kritérií pro přiznání invalidity „uzdravili“ desítky, jestli ne stovky tisíc našich handicapovaných lidí. Uznejte, že na to jsou i pověstné francouzské Lurdy krátké.

Jak obecně vnímáte stav politické kultury v české kotlině?

Myslím, že naší politické kultuře je dáno hodnocení už tím, že je dneska „politik“ takřka sprosté slovo.

SPOZ se deklaruje jako středo-levicová strana. Co považujete za její priority?

Pro mne jsou to jednoznačně sociální hodnoty, ať už se týkají našich seniorů, nezaměstnaných, handicapovaných a dalších ohrožených skupin občanů, ale samozřejmě, i sféra vzdělávání. Vezměte jen, v jakém zoufalém stavu je naše učňovské školství. V zemi, kterou po řadu minulých staletí proslavily šikovné ruce a bystré hlavy našich lidí, našich řemeslníků…

Jako ekonom vím ale samozřejmě i o druhé straně mince, že na to všechno je nezbytné mít odpovídající prostředky. Je třeba si na to vydělat. A ono to ale spolu souvisí. Obrozením naší, české domácí výroby, která je nyní v zoufale zanedbaném stavu, docílíme nejen snížení nezaměstnanosti, ale získáme do státní kasy i prostředky z daní od lidí, kteří pracují, a podniků, které prosperují. Pak také můžeme rozšířit náš export, rozumně, do všech koutů světa, nejen jedním úzkým směrem, protože budeme mít CO prodávat. Opět jsou to peníze do státní pokladny a další práce pro lidi, kteří dnes vystávají fronty na úřadech práce.

Stát se místo rozvoje domácí výroby motá v koloběhu půjček, ať už ze zahraničí nebo domácích, kterým se říká státní obligace. Ale jakým právem pak kdokoli z politiků vyčítá občanům jejich i chybné úvěry, když ten stát vlastně nedělá nic jiného? Vždyť ti lidé jednají jen podle toho modelu, který jim vrcholní politici nastavují. Takže i tímto současným neracionálním postojem k naší vlastní domácí výrobě je sociální sektor naší země doslova zdevastovaný. Korupce je pak už jen přirozenou shnilou višničkou na rozšlapaném dortu české politiky.

Jste jediná žena ve vrcholném orgánu SPOZ. Myslíte, že obecně jsou ženy dostatečně angažované v české politice?

Myslím, že jsou ženy v naší politice angažované hodně málo. Skoro bych řekla, že čím více se o tom mluví, tím je jich tam méně.

Co podle Vás nejvíc schází české politice?

Elementární úcta k člověku.

V poslední době se hodně věnujete Národnímu parku Šumava. Co nejvíce podle vás Šumava potřebuje?

Potřebuje především co nejméně zelených poděsů a populistických politiků s lobbistickými zájmy. Potřebuje skutečné odborníky, což jsou v případě Šumavy především lesáci a přírodovědci, kteří tam žijí a rozumí tomu, co Šumava doopravdy potřebuje. Říká se, že nejhorší kolizí je srážka s blbcem, ale pro přírodu je to přímo fatální střet.

Kdybyste si měla něco přát v politické rovině, co by to bylo?

Jako matka dvou dětí bych si moc přála, aby mé děti žily ve slušné společnosti, ale zároveň s pocitem, že jsem pro kvalitu a slušnost té společnosti udělala za sebe všechno, co mohu.

A v rovině osobní?

Tak za prvé, aby nám ta pohoda v třiadvacetiletém manželství i v rodině vůbec vydržela ještě minimálně stejně dlouho. A za druhé, protože máme rádi procházky a toulky, abychom našim dětem, vnukům a následujícím generacím zanechali přírodu v takovém stavu, aby zvířata, stromy a květiny neznali nakonec jenom z internetu či dokumentárních filmů. Jinou modrou kuličku, zvanou Země, alespoň prozatím opravdu nemáme.

• Další exkluzivní Půlnoční rozhovory ČTĚTE ZDE